Heyduk své předky a příbuzné z tuhého kmene
východočeského, vyrostlé namnoze ve vzdorných
náboženských tradicích, zpodobuje bez vnitřních rozporů a
bez krvavého zápasu s půdou o chléb. Ctí v nich vše
patriarchální a přejímá to sám od nich: důvěrný vztah
k lidovému podání, odevzdaný poměr k přírodě a k
zemi, pýchu na selskou i českou minulost, bodré
sebevědomí rodiny mlynářské, která si tyká s pohorskými
vodami a občas zatouží pospíšiti s nimi do světa.
Naprostý soulad s rodiči a sourozenci; zádumčivý odchod
z rodného domku a občasný návrat bez odcizení a bez
trpkosti j konečně elegie nad ztracenou mladostí, nad
domovem srovnaným se zemí, nad hrobem otcovým a
matčiným. Nikde ani stínu tragického rozporu mezi
otci a dětmi; naopak v »Pohádkách duše« vyvolává
si Heyduk milostné vztahy svých rodičů ve zcela týchž
tónech, jimiž zvučí jeho erotika vlastní - málokterý
z básníků pojal s klidem tak samozřejmým svůj osud
jako prosté pokračování osudu svých rodičův.

Heydukova erotika zazni plným tónem teprve, když
přebolely krise mladistvé citovosti, jež v prvních
knihách lyriky vyjadřoval dušeslovným i stilovým
způsobem běžným v tehdejšíl naši poesii. Na vlastní a
svéráznou milostnou strunu udeřil Heyduk v knihách
»Písně« a »V zátiší«, které dýší selankou patriarchální.
Zpodobuje z dramatu lásky dějství prostřední a
nejméně napiaté, jemuž se lyrika tragická zpravidla vy·
hýbá: klid naplnění, štěstí odevzdanosti, důvěru v
trvalou ,shodu, vše s okem otevřeným do volné přírody.
kde se schyluje k jeseni. Heyduk v těchto motivech
napsal nejedno číslo vzácné gracie a posvěcené životní
pohody, jakou podmiňuje cit stejně hluboký jako ži·
vótem ztužený: na obloze prosté mraků leží klidně po-