Adolf Heyduk stává tvůrcem politické chansony české,
již ve své době samojediný zasnubuje co nejdůvěrněji
s písní národní. Ale - o tom nemůže ani mezi ctiteli
Heydukovými býti sporu - zde čin kulturní a národní,
jejž Neruda bystře nazval »nejlepší českou inva:sí od
dob Jiskrových na Slovensko«, daleko převyšuje čin
umělecký. Politická chansona - a to platí ve zvýšené
míře i o pozdější tendenční sbírce Heydukově »Šípy
a paprsky« - nežádá si pouze prudké inspirace citové
ušlechtilého rozhorlení, břitkého šlehu a vtipného
sarkasmu, oč není v »Cymbálu a huslích« nouze, ale před.
pokládá též rozvitou a organisovanou politickou my·
šlenku, ano i kus pevného programu, který vedle in·
vektivy zná i veřejný čin. Ale žádati toho po Heydu.
kovi, znamenalo by naprosto nepochopiti hranic, v nichž
žije svým svébytným životem jeho lyrismus.

Mohl-li Adolf Heyduk kde projeviti plně a bez
výhrad svůj lyrismus, který jest poesií čirého citu
očištěného od ideí a nezastřeného ani živly smyslově ma·
lebnými, bylo to v oblasti básnictví intimního. Zde má
jeho inspirace nejhlubší zdroj a jeho umění své nej.
vyšší polohy. Heyduk, jenž jindy chytá do veršů
pouhou pěnu rozmarného nápadu nebchvilkové nálady,
rozdává tu své celé srdce, a zajikne-li se básník, jest
to jen proto, že slzy lidského hoře a úzkost osobních
vzpomínek škrtí mu hlas. Tomuto citu, jenž zpívá v
Heydukově intimní lyrice, byla zazlívána neveliká
rozloha jeho psychické říše, a byl odbýván jako nečasový
přežitek ve světě moderního člověka, jenž mezi
strmými nebesy a srázným podsvětím má na tisíce možností