písně slovenské a zdůvěrniti vše v měkkém idylismu.
Přivřev usilovně zraky přede všemi zjevy, které by
rušily ilusi, otevřel Heyduk na Slovensku srdce
dokořán, aby vyzpíval ve sterých variacích slastnou víru,
že svět posud nesestaral a že lid v přírodě uchovává
pel jeho ml,adosti - jako Božena Němcová v »Chyši
pod horami« lokalisUlje též Heyduk do Tater
prostomyslnou a útěšnou víru v dobrotu lidského srdce a
v dobrotu přírody. Kdežto však ll' Boženy Němcové,
básnířky výpravné a zpovědnice ženských osudů, jest
nejvyšším obřadem tohoto rousseauovského
náboženství bratřící a vyrovnávající láska, nezná lyrik Heyduk
vyšší liturgie nad píseň: jsou-li na jeho Slovensku
jakékoliv rozpory a rozkoly - a jeho optimism snaží
se jich viděti co nejméně - dává Heyduk přes ně na
nejlehJčkh křidélkách přeletěti písni, spasné:mu živlu
melodickému. Písni zrozené za posvátného úsvitu
jitřního z nevinného objetí prostého člověka a netknuté
přírody přisuzuje Heyduk poslání skoro mystické: má
důvěrným dotekem zaceliti rány, má lehkou něhou
vykoupiti z pochybností, má omladiti duši tuchou
lepšího budoucna. Ale právě v »Cymbálu a huslích« má
Heydukova píseň neveliké rozpětí: její srdečná
důvěrnost zatížena jest často zdrobňující titěrností; její
kmenový svéráz placen jest často vnějškovým
provincialismemj líbezná a měkká dívčí: něha není úměrně
provázena plnou silou jadrného junáctví.

V »Cymbálu a huslích« nechybí arciť, právě jako
v »Cigánských melodiích« písní, které prudce a
rozhodně protestují proti útlaku nepřátel a mdlobě
krajanů,

ve-
dle Václava Šolce a před Svatoplukem Čechem se tu