a zákoníkům jeví barbarem, kdyžtě vzdělanost přináší
bezpráví a lež. Kdežto Heydukovi druhové revoltovali
proti tísni reakční doby a společenské konvence roz·
umovou kritikou, revoltoval Heyduk citem a smysly.
Jeho lyrický naturalism nacházel povždy svou plnost
v pudové a citové prostotě a vyhýbal se oněm
násilným konceptům myšlenkovým, jimiž Hálek zkřiví!
svůj naivní obraz světa. Proto ztroskotal Heyduk,
kdykoliv opustil tento svůj duševní domov, touže býti
myslitelem, soudcem neb i malířem. Všecka poesie vzniká
u něho z autonomie citové a ze spontánnosti pudu. To
zrcadlí se i v jeho pojetí přírody. Nepatří přes
veškeru intensitu a svěžest vždy mladistvého postřehv
mezi básníky, jejichž nadání jest v podstatě malebné
a jejíchž největší mohutností jest síla představivá.
Nežádá si po přírodě obrazů, u nichž by trvale prodleI
jeho zrak, nýbrž jest jí vděčen, že vzněcuje v něm
búhatou intensivnost citů a že přisvědčuje ke všem
hnutím jeho pudového života. Proto jsou »Cigánské
melodie«, kde proniká již tento názor, tak příznačným
prologem vší Heydukovy lyriky.

Heydukovo Slovensko neleží pouze zeměpisně v
sousedství uherského Podunají, kde šuměly melodie
cikánské. Citový naturalista našel v této zaslíbené zemí
slovanského mládí jednotu mezi přírodou a lidem,
souzvuk lesní hudby a prostonárodní písně, shody mezi
pohádkovými reji rusalek u jezera a mezi křepkým
tancem půvabných venkovanek, při cymbálu a fujaře.
Kde není toho souzvuku, tam vnáší jej stůj co stů'j
Heydukova snaha zmelodisovati všecky projevy života a
přírody. Knihu »Cymbál a husle«, jíž dostalo se
prvního obecného úspěchu, nese dvojí básnická tendence:
sestilisovati vše do prostých a jarých tvarů národní