tryská krev: pod tehdejší Heydukovou lyrikou plyne
cit, leč úplně bez vášnivosti. Oba opěvovali s citovou
opravdovostí v prvních svých knihách otce, oba matku:
ale z jakých temných hloubek a jakým kamením ne·
důvěry, dere se dt u Nerudy a v jaké mírné
melodizpívá u Heyduka! Neruda, skládaje matce večer hlavu
do klína, cm se Dědem Vševědem unaveným tíhou
světové bolesti, Heyduk navrátiv se do mateřského ná·
ručí, roní čisté a pl'osté slzy dítěte.

Hlouběji než uhodne letmý pohled, tkví první
básnický čin Heydukův, »Cigánské melodie«, ve vypráhlé
a kamenité půdě své doby. Mladistvé výbojnosti a
dravé vervě těchto písní neporozuměl ten, kdo by rád
jejich motivy svedl výhradně na cikánskou módu v
západoevropské lyrice, vyvrcholenou Lenauem. V těch·
to útočně melodických a při tom až k epigramatické
říznosti zhuštěných popěvcích o prudkých vodá'Ch a
širých stepích, o větru a plamenech, o tanci a víně,
o svobodě a cizotě, o lásce a hněvu tryská Heydukův
osobitý protest a vzdor proti dusnému času »za živa
pohřbených«. Heyduk sÍl tu našel účinnou a prudkou
formu, v níž se s celou silou svého naivního citu a své
kypivé pudovosti mohl vzepříti všemu útlaku, vší
nesvobodě, všemu pokrytectví. Uprostřed sestárlých
srdcí a opatrných mozků chce žíti po junácku na svou
pěst pod volnou oblohou a chce býti poslušen pouze
dvou hlasů: vlastního neklamného instinktu a svobodné
neomylné přírody. Ironisuje s chloubou a ruší uvědo·
měle zákony psané, touže uskutečňovati vždy a všude
přirozené právo. Jest pyšen na to, že se mravokárcům