zapřísti v sítě Heinem, jenž jej spíše odvádí od jeho
vlastní svéráznosti básnické. A zatím zůstává
nepovšimnut v téže lyrice básník, jehož vroucí něha,
přírodní oddanost, melodická, prostota mohly býti právě
Heydukovi osvobozením. Povahoví blíženci Edvard
Morike a Adolf Heyduk nesetkali se nikdy - bohužel!

Vedle rysů, které Heyduka spinají SI ostatní
skupinou »Májovou«, nelze přehlédnouti oněch, jež jej v
prvnkh sbírkách staví v těsnou blízkost staršího
českého básnění: mezi svými soudruhy jest Heyduk od
počátku tradicionalistou. Lne důvěrně k lidové písni a
pokouší se někdy i o její nápodohu: sedá stejně věrně
jako Hálek neb Neruda: u nohoU! Erbenových; pokračuje
drobnými dějep1"avnými romancemi bezprostředně v
směru našich vlasteneckých veršovců. Horlí s
mladoněmeckými epigony pro rozhodný přítomný čin, avšak
liší se od nich vřelým, ba až sentimentálním zájmem
o národní minulost, obrací zraky k Slovensku, které
již tehdy se mu zjevuje v měkce jihnoucích obrysech
zpěvné selanky.

Hledá se formálně, hledá se myšlenkově, hledá se
látkově. V »Cikánských melodiích« jest pěvcem svobo.
domyslného, pudového a společenského odboje, v němž
si libovali básníci liberální éry: v »Jižních zvucích«
však nedovede odložiti nadobro romantické draperie
roztoužených a starožitnických poutníků vlašských;
oddává se přece vedle toho hře espritu a rozmaru. Vrhá
v několika verškh lehké ohlasy prostonárodních
popěvků, ale krouží: jindy umně znělky a stance. Není
posud naprosto sebou samým. Zdá se, že neimprovi.
suÍ'e pouze básně, ale i život. Nepotýká se jako
Neruda s veršem, až skřípají rázovité násilnosti; nerve
se však jako Neruda ani s životem, až lítají jiskry a