V prvních knihách básní z padesátých a šedesátých
let stojí Heyduk blíže .pokolení svých sou~asníků než
sobě samému; nenašel se ještě. Chvílemi zaútočí
přímo na sluch povědomá kadence milostného popěvku
Hálkova neb drsný akord N erudových hřbitovních
motivů zaostřených sociálně; mezi roztouženou erotiku
plnou citových í výrazových nadsázek zalehnou ony
temné a hluboké tóny nedůvěry a smutku, jaké
adresoval tehdy Heydukův, druh Anně Holinové; nechybí
ani názvuků na samotrýznivou citlivost Pflegrovu.
Heyduk neosvobodil se posud také od zahraničních
vzorů své generace: Byron jest mu průvodcem po
Benátkách a nebezpečně sugestivním mistrem ve
veršované povídce; Lenau ukazuje mu cestu po uherské
pustě mezi cikány a učí jej obrážeti žal srdce v žalu
přírody; častěji však než tito básníci smutku
patetického ozývá se z mladistvé lyriky Heydukovy lyrik
smutku ironického - Heine. Až hude promyšlena a
napsána důležitá kapitola Heyduk a Heine, jejíž pouhý
název zní dnes jako protismysl, pochopíme, které
překážky musil Heyduk přemáhati cestou ke své lyrické
osobitosti. Hledal píseň a nacházel prozatím jen
básnický feuilleton; prožíval mocný cit a maskoval jej
mnohdy lehkým vtipem; maloval obraz z přírody a
porušil jej genrovým výjevem; věřil mylně, že i
náladová báseň musí býti vyvrcholena a osvojil si zvyk
vyhrocovati ji žertovnoU! pointou, duchaplným
zeugmatem. Nepřekonal vlastně nikdy úplně tohoto
heinovského nazírání na lyriku, jemuž podlehl cele
iHálek a které Neruda odhodil teprve v »Prostých
motivech«. Jaké zlomyslné rozmary určUJjí cesty básnických
filiací! Heyduk ve shodě se svými literárními soudruhy
hledá inspiraci v německé lyrice pogoethovské a dá se