není stárnutí a kde nelze počítati roků, a tam nad
zurčícím zdrojem pod rozkvetlou kalinou vždy byl hotov
odhoditi raneček kultury, pod nímž se šíje umdleně a
stařecky shýbá. Rozběhl se pak bez tlumoku, bez hole,
jako dítě kvetoucí lučinou a po okraji hájů, a zavýskl
jako pták; což jemu do toho, že se nadobro minul
kamenité a obtížné cesty vývoje, která žádá po každém
poutníku, aby kráčé! klidně a odříkavě za pevným
cílem, nakláněje se trpělivě pod břemenem kulturního
poznání?

A přece, ušel Adolf Heyduk nadobro osudu, jejž
přiřkl Jan Neruda v jasnovidné své misantropii
sestárlému básníkovi? Bylo mu až do konce nasloucháno
s pozorností, a mohl se i v pozdní své poesií' těšiti
z ozvuku, jakého se; dostalo dvěma či třem knihám jeho
nejšťastnějších let? Nevycítili snad ti, kdož mu
provždy zůstali věrni, z nejednoho jeho díla únavu hlasu,
jednotvárnost melodie, opakování motivů?
Obklopovala jej i v době, kdy úhrnně účtoval se svou životní
prací, táž obec přátel, která jásala, když udeřil v
»Cymbá1 a husle«, když trhal »Hořec a srdečník«, když
vyprávěl báchorku o »Dědově odkazu«? Zdá se, že
Heyduk by k této řadě bolestných otázek nemohl
odpověděti než zádumčivými verši největšího mezi
osmdesátiletými poety:

»V dav cizí řinou se mých žalů zdr,otje
i potlesk jeho v hruď mi sypá žel,

ti, kterým druhdy zpěv můj býval milý,
ti, jsou-li živi, v svět se rozptýlili.

Co zovu svým, to zřím jak v dálce stinné,
co zmizelo, mně skutečností kyne.«