Havlíčkovi, který tvoří sám bohatýrskou kapitolu
našich dějin moderních, nebude snad příliš ublíženo,
zapomene-li se na jeho krátkou kritiokou mezihru,
jež v celkové persrpekJtiV1ě historické poněkud! mizí. Ten
však, kdo důvěrně pochopil smysl a mravní cíl
HavBčkovy osobnosti, nechtěl by ani tohoto intermezza
pohfeŠJova<ti v životním jeho dramatě:právě zde skrÝVají
Sle prakořeny da15í akce Havlíčkovy.

Tak'é Ha"vliček pol<itik a noviDJář byl prudký a
bezohledný plrotir01Illél:ntik. Rakousko za předbřeznové
1"eakce a za poreVlOI'lličního :absolutismu, jež Havlíček
potíral krok za krokem, omamovalo se v tíživém, ba
hořečném svém spánku romantickými sny. NahréLŽo·
Vlalo si skute'čný žiÍ"V'ot vůle a činu malátným a
konvenčním kultem rekonvales'centské citovosti; ježto mu byla
úředně zakázána co nejpřísněji přítomnost a realita,
konejšilo se zádumčivou elegičností; neodvažujíc S'e
přímého pohledu na VJěci, kouzlHo si neorganické obra.
zy a žilo z vyumělkovaných tropů. Co v Čechách Tyl,
Vocel" Kapper podávali v maLém měřítku, to bylo
náplní netoliko vídeňské poesie s Gdllparzerem v čele,
nýbrž i Vídně samé

Havlíčkovo zásadní odmítnutí nečinného a
odtažitého kvietismu v kterémsi literárním posudku bylo říznou
odpovědí na monotonní radu reakčních vlád v
Rakousku, jimiž V)"chovávali všecky národy a stavy: »kUd
jest přední povinnosti občanskou« ... do vody mrtvé
a hnijící vržen byl kámen, kolem něhož šířily se vždy
širší a zdravější kruhy. A Havlíček sám, stoje na
břehu, neustával bouřiti stojatou vodu.

Tehdy však nebyl' již kritikem slovesným. Ruka ztu-