V době, kdy u nás - a v neposlelooí řliidě jeho
vlastním působením - skomíral romantický ideál, postavil
se Havlíček literárně na stanovisko předromantické.
Obdivovatel Le'ssiÍngův a žák Voltairův vrátil se v
kri:U'ce 'k hodnotám XVIII. věku. Případ: jeho j~st
paradoxní, není však ojedinělý: opakuj'e se jím kulturní
drama LudvSika Boerna.

Kapitola »Boerne a Havlíče'k« musí býti teprve
napsána, nestačí vš,ak, aby se školskou pílí byly tam
snesleny motivi!C1<Jé ohlasy a slohoVlé paralely, mezi
nimi,ž zaJtýkací výjev z »Tyrolskýchelegií« překvapuje
a uchvaowj'e nejvíce.

Oba střízliví myslitelé a j,asní stilisté, Ludvík Boerne
i Karel' Havlíček, poklá1dali se sami za žáky Lessin.
gcvy, ale hteratura, jež byla učenému tvůrci
»Laokoonta« životním ,osudem, zname'nala proo oba jeho
dědice zprvu záminku, pak prostřediek, poslé,ze
přítěž. Dokud německý filistr' v r'estaurační době hledal
veJikosrt jen v diva,dle, 'akci pouze na prknech, plnost
života, jenom v po,dání scenickém, byl Boeme
vágnivým a bezohledným kritikem dramaturgickým. A
stejné Havlíček 'provádlěl !kritiku slovesnou ve
stísněném období předbřeznovéní, kdy směli jeho roclJád
nalézati výraz svého češství jediné u povídkářů a
lyriků. Odmítavá a prudká zápornost Boernovy i
Havlíčkovy kr1tiky není než výrazem p~lčivé bolesti z
maloduché'doby a pokus'em osvobO'z'ení se z její' nečinné a
sentimentální kletby. Jakmile jen vzešel první úsvit
nového, svobodně1jšiho, občanštlěj,šího Vlěku, odhodil
Boerne kukátko divarde~ního ref1erenta a: Havlírček ostře