ohrani,čené typy kritiky vracejí 's,e stále v slovesný,ch
dějinách. Jedni kritikové hlediaJjí vždy pevná, trvalá
prav~dla, jimž se má podříditi kypivá plnost básnického
tvoření; i, když tvr<dí,že své principy vyvodilí z
umělecké e~pirie, pokládají je přece za cosi hotového,
neměnného, závazného, čím se musiÍ, řítditi ta~é tvorba
příští. Věří netoliko v objektivnos1t svých diojmů, ale
i v obecnou platnost estetický,ch soudJů ... jsou to
,logmatikové. Duševní'm j,ejich domov'em jsou století
racionalistická, vkus jejich přiklání se ke klasičnosti,
J>lřevahu melzi nimi ma;j11 Francouzi neba:lespoĎ
rozhodní žád kultury francouzské: Boileau, Le'ssing, La
Harp,e. Druzí kritikové táíží se plředevším po
dě:jinných podlmínká!ch, z nichž výtvor básnický vznikl j
zákony vývoje a determinace, kt'ere čerp'aJjí z pokorného
a trp,ělivého poznání' nepřetržitého kulturního diějství,
j,eví sle jim j,ako cosi věčně živého a měnného ... jsou
to historičti relativisté. Hlásí se za syny romantiky a
,pyšní se je1jich tušivou 'Zvídavostí a zjitřenou
sensibilitou; me'zi jejich dUiševmími předky jSlQu germánští
duchové: Herder, paní ze Staelů, bratří Schleglové.

Havlíček jest rozhodný příslušník prvního typu:
nev~hlílŽ'el nadarmo k Lessingovi jako ke svrohované
auktoritě kritické. V zásadní »Kapitole o kritice«
pro)1lásil se pro ob e'cnos,ta objektivitu krasovědný:ch
s,oudů; vyme'zil čiře 'dogmatioky svobodu v umění, jakožito
,,> vel iké , neslwnčené množství rozličných pravi,dell« j
přiřkl kritikovi úkol' bdíti na'd pravidly těmito. Stál
l"ozhoidlně blíže Dobrovskému a čelakov,skému, je1jichž
sondy byly apriorní a normalisující, než mladiší skupině
kriJtJické, zastoulp,ené Sabinou 'a Nebes,kým, kteří po
oesMch bratří Schlegliův hledali podmínky, za kterých
vzniká z plnosti kultury básnický čin.