samolibého já? Na to odpovídá sám v rG:lJboru
Vocelova »Labyrintu slávy«, jestliže jako »zdravou,
pružnou filosofii« se vším Idůrazem velehí »cit
mužsko.obč3JI1'ský«, kiterý byl předem rozhodně a ur.čitě odlišil
od veškerého humanitního kvietismu. Krásný čin
zro;Zelný z vědomí soHdarity stojí me'zi Havlíčkovými hod·
,notami nejvýše - a umlěnÍ buď cestou i,k němu! Proto
Havlíček jest zastáncem poe'si1e tendlenční, ba i didak·
tické, v které vidí fen mravní a společenské klady.

PokláJdal-li romantickou sobeckou citovost za ne·
bezpečný svod od cesty ke krásnému, hromadnému
činu, neobával 'se o nic méně aJbstrakiní speikulace
romantické, ztrácejíd se v oblacích pojmů 'i v dýmu slov
a opouštějící pevnou zemi. Německá filosofie ať
Heglova či Herbartova byla mu školáckým mudrctvím,
pnoti němru,ž osV'ětářs'ky 'sťavěl svůj »zdr.avý rozum« j
,Augustin Smetana, stejně jako FranHšek Čupr zdáli se
mu lehkomyslnými lovci prázdných formulí a
m~živých pd"e'dstav. Osvkenský positivisim HavHCkův čelí
neťoliko proti metafysice, nýbrlž proti spekulaci vůhecj
,podezírá nejen závratné bloudění abdraktní myšlenky:
ale i každý její vzlet; ctí ideu pouze jako vůdkyni
k životu praktickému.

Ještě z Brixenu, v srpnu roku 1852, napsal zralý a
zocelený Havlíček Paladl~ému příznačná slova
sebecharakterisťi'ky: »K,až,dý dobrý heHetristický plod vy·
chálzí z klidné ,a pokojIlJé mysli.« Lze stručněji a
pádněji vymeziti inspiraci protimmanti>ckou?

A však Havlíčkova kritika hlásí se jelšhě něčím jiným
zcella důtklivě do tábora protiromantického. Dva ostře