šlehne blýs'k,avice geniálnosti. Havlíček žádá sice
důrazně novorS,t a původní invenci námětu, ale brzy od
látkových hledisik sestupuje hloub. Chce organickou
j'ednotu s',tavbYí nepromijí, jestliž,e spisovatel opouští
meze, jež si byl sám vytknulí pronáJsJe'duje jelj bez
milosrdíí pro neústrojné přídavky, zbytečné vsuvky a
prázdné nálepky. I později, kdykoliv poslUlzova1
básnické dílo, jež bylo složitěji stavěno, tázal se Havlíček
především, zda jest stavěno zákonně a důsledně Ř
sp'rávně kritika měřila tu umělecký výtvor na jeho
stilově org,anis.ad.

Jakoby mimoděk formuloval Havlíček hne>d: v první
recensi několik osvíoených zásad svého literá:rního
s>oudu. Jak osvobodivě působÍt úsečně pronesený
protest proti nedbalé a libovolné nedůsIe:dnosti a
nepřirozenosti obrazů a tropů, čímž hřešil nejen Tyl, ale celá
jeho škola: a zas,e ozýVJá se požélidlavek ústrojného
růstu, klidné původnosti! Kolik duš'evoní zralosti a
mravního zdraví prozmzuje letmá poznámka, jíž
Havlíček zaútočil na pošetilého a nechutného hrdinu
Tylova PedIíaz'ZÍho-Petráčka': "K humoru by
nedostávalo se jen trochu velkodušnosti a srd:ečnosti!« Tu
promluvil Gogolův žák, či spíše duševlni syn, jenž by
asi ještě dnes se neuspokojeně odvrátil odičes'kého
humoru!

Mohlo by se zdáti, ž'e Havlíčkova kritika, i,e'st celým
založením čisM mužského temperamentu. Že v díle
slovesném zdůrazňuje toliko rysy konstruktivní na úkor
živlů dekoračních. Že rozumí linii, niikoliv však barvě,
ž·e jest práva povaize a rozumu, nikoliv srdci, že chálpe
sílu, nikdy však něhu.' Nelze toho tvrd'ifi bez výhrady.
Slova, jimiž Havliček ocenil milostné ovzduší báchoI"ek
BoženyNěmcové, věty, kterými snad i přeéenil serafín.