mraViní jistoty, k'opím pov,ahoVlélho vítězství; hle, pravá
dcera Diova:!

Máme od Havlíčka SIO<!va náJpovědi o metodě jeho
kritiky, za to pro jeho prudkou lásku a
nepodvratnotU úotu ke: kr1tice jest' j:eno ,atUrtentických svědedví
a projervu celá řa'da. »Kapitola o kriltice« dala by s'e
z valné části nazvati .apologií, aloe též apotheosou
kritického umění; slavný rozbor "Posledního Čecha«
zahajuje výzva k čestnému a útočnému kriticismlU; s
dvornou něhou psaný referát o pohádkách Boženy
Němcové se \l"ovn'ěž neobe'šel bez vstupní obrany kritick<ého
poslání. Před Josdem Durdíkem, j'enž se stejnou
přeSViědčenos1tí, arvšak s vyšlším s'tupněm dogmatičnosti
soudil a mluvilo sociální: hodnotlě kritiky, ne'zastal: se
v Čechách nikdo tak rozhodně desáté Musy jako
Havlíček. Činíval to někdy apodiktickými soudy, jindy
dúraznou argumenta,cí, nejmocněji vš/ak vyzněla jeho
chválaJ kritiky, kd<y1ž připiala si kří:dla vzrušeného
výlevu. Y replioe Tylo,vi oslovuje svého citlivého a
rozbo1:elstněnéiho soka ironickými aJ pře'ce horoucími slovy:

»Kritika ta je Vaše nejv'ěrnější přítelkyně, Vaše
milenka, s Vámi nejupřímněji smýšlí, ta při Vás' s.etrlfá ai
do konce, neopustí Vás, kdyby Vás i celé čtenářstvo
opustilo, kdyby Vaše spisy již žádný nechtěl čísti, ona
je bude čísti, jednou dvakrát, s olůvkem VI. ruce, s
zářícím se okem mateřské lásky. Vy věčně její, ona věčně
Vaše, Vy oba svoji věčně, věčně, na mnohá léta, ao
skonání světa!«

y,ěty, myšlené jako siarkastická hrozba vržená v
pol'emice, čtou se dnes jako vyznání- víry kritikovy.
Polem.ický temperament, jímž Havlíček byl od: hlavy k patě,
nem.ohl nenalézti v kritice nejvlastnější formy
výrazové, avšak hrdina karakterní opravdovosti ne do-