níkem srdce, života i slohu, s Boženou Němcovou.
Než, i o ní psal Havlíček před vlastním rozpukem
jejího umění. A pro'to má kritika Havlíčkova namrnoze
povéIJhu Ine~ativ:ní.

Karel Havllfček patřil celou bytostí k paradoxnímu
rodu ,těch rozkošnýoh a nelOdoliatelných lidJ, kteří
prová<dějí vše, óehlokoliv se, třeha na okamžiJk dotknou,
s hlubokou a opravdovou vážností a přece stále hrají
a 'sršírOlzmarem, ž,e rbem , vesellím,

I do svých recen'slí naselšlt:ědt"o'll rukou plno
zllomysl:n'Ých vtip.ů a přiosÍiř'ených plrostofekOls'tí, že by
po.vrchní a pedanťick'Ý čt,enM mohl pOdl~bovaJti o jeho
opravdovosti a rozvaze', A nastojte, jest právě
Havlíčkovi kritika velmri závažnou funkcí kulturního svědomí
a naprosto nezbytným činitelem v literatuřel

StaJI"orvlastenečt'í jeho současníci, hudoucí neunavn,ě
v »Květec'h« vzá:jecrn,IIlJě uznalou a zdvořilou chválu,
pokládali krHiku za jakousi pomůdku bJ,ahovo1ného
společenského mravu a pěsltova1ito, co Havlíček jízlwě
a trefně přezval »'kritikou omaštěnou«, Ti, kdož v
Havlíčkově době přenášeli literární rozbor do bezpečnější
obIla/sti g,enetického výkJ,adu a evropslké souvislOlsti,
zdržovali se rádi rozhodného a závazného soudu a
úkrývali pohodlnou boj,áonost svých pOVlah za hra!dby
lHe'rámí uč,enos,fÍ a výmluvn.ých paralel: V, B. Nebe,ský
byl mezi nimi jemn1ě odstíněným badatelem, K. Sabina
osllillivědiU'Chapln~m 'dUetantem, Havlíček řadil však
kritiku jinam: ctil v ní projev karakternosti, přitíld jí
poslání ná'rodině literiáJrní hygieniky, obvěnH jí všemi
částmizbroj.e PaIla:diny, šltíiem be'zohl'ednosti, při,lbid