přemd duchovní své bytosti, za, převratného pobytu
moskevského, pmjevilvelmi určitě Zlákladní
n'edostatek polarity Hterámí. Zamiloval slÍ Gogola, oV/šero
sp,Í/še jako beZlprostředního zp<JIdobovatele kypivé
reaHty ruské než jako umělce,av;šak, sveden brýlemi
slavjanofilského mámení Ševyrevova a Pogodinova
nedO'cenil, ba ukvapeně snížil edou poesii
petrohradskou s Puškinem a Lermontovem v čele, ano přehlédl
v samos'tačném daltonismu i onu oS'obnos't, v níž se
právě tehdy nej dokonaleji ztělesňovala literární
myšlenka nové Rusi, kritika a myslitele Bělinského.
Zaj'íimaje s'e dychtivě o ruského člověka V' jeho zvykové
barvitosti a národopisné živosrti, nepopřál si času, ahy
studoval taM ruského spisova'tele a zvláště kritiku na
Rusi - a když vrátil se domů do čech, bylo nejinak.

Proto kritické dvouletí HalVlíčkovo zůstalo pouhou
meúhrou v jeho žiVlOtě. Neupadejme však do
Havlíičkovy ohyby: nepodceňujmletohoto interme'zza! Stručně
nahozené jeho vě'ty maljíl křelpkou vervu kypivého
rO'zmaru, v němž šumí a vzpíná 'se bezstaI'lOlstná svév'ole
nevybi'té a marnotratné mladosti, a když v úderech
některých fortissim náhle a útočně se ozve ocelově
znějící mužnost, procitajÍ!Cího hrdiny, naslouche1jme
pozO'rně a tušivě Ido budoucna, ... rány meče, jenž sle tu
teprv kule a zkouší, budou záhy rozvedeny v
symfoniočistné bouře odvahy a 'Síly. A p'řece zase vítězí v kri·
tické mezihře Havlíčko.vě jaré a zvonivé capriccio.

OIPUStiV příliš záJhy a Ipříl~š mlád činnost slovesného
soudce, Havlíček nemohl zůstaviti toho, 00 by bylo
lze nazvati krřtiokým dílem. Máme od něho pouze