lest svou nad znesvěcením památného místa a nad obecnou nevšímavostí k němu vyjadřuje Nenrda dvojmo. V úvodu feumetonu - jsou to slova těžkého patosu: »jsem synem mučednického, chudého, milého toho národa, a bolest zaráží se v prsa jako roz~havený nůž, ostrá, nevýslovně palčivá.« Mohutněji však působí úsečný a hutný závěr »eklogy«, nad níž rozestřen jest smutek pozdní NerudoiVY básně »Ve lví stopě«: »Za chvíli již sedíme ve svém povoze a ujíždíme k našim staroslavným Prachaticům. Na dřevěném mosltě loučí se s námi ještě socha svartého Jana z Nepomuku. Již jsme vyjeli na silnici. Sedíme mlčky, a nikdo nemá odvahy, aby se ohlédl k Husinci zpět.« N eruda bá,gník však ani za nového svého tvůrčího omla:zení nepřiblížil se k osobě Husově a k naší náboženské refQlrmacÍ. Možno dokonce řicÍ,že odstoupil ~od jejího nazírání co nejdále. V »Písních kosmických" ;vítězi jeho nenáboženský titanism zalo,žený na poznání přír·odovědeckém: renais'sance, nikoHv 'reformace, pohanství opojené zemlÍ a vesmírem, nikoliv přísné kře· sťanství obrácené k v'ěčnému spasení, esteHcká rozl{OIŠ z bytí, nikoliv mravní: zlákon transcendentní dooházejí tu výrazll'. »BaIlady a romance« jsou dokonce dětmi katolické tradice, katolické sensibility, katolic1