vatele, pod jehož rukama plamen kostnický, hrozící
že lidstvo jen popálí a oslní, počal hřát a osvěcovati
obě postavy stojící na počátku a na konci naší
největší doby dějinné, se dopliíují: »Hus zemřel pro
svobodu myšlenek a pro svobodu osobního přesvědčení;
Komenský žil a trpěl pro všeobecnou osvětu, z níž se
rodí rovnost a bratrství všech. Hus dal nám myšlenek
vzbouření, Komenský dal nám myšlenek vítězstvL«
V horoucí stati, která bohatstvím smělých a původních
metafor ihned prozrazuje básníka, ale při tom tone
ve velikých a často nepřesných slovech tehdejšího
liberálního novinářství českého, není nejmenší zmínky
o tom, že a v čem Hus i Komenský jsou duchy
nábožensky reformačními,i jejich národní význam příliš
se ztrácí v abstraktním, svobodomyslném všeHdstvL
Hus přestal taMo býti osobností, dejinným zjevem,
organickou částkou národního života a klesl na pouhé
schema, ideologický pojem, heslo agitačnL5

Nepoměrně pronikavěji a bystřeji dotkl se Neruda
husovského problému, když k němu v 70. letech
přistoupilI v kritice literární, zabývaje se HUlsovou
post.avou na jevišti, po prvé při Gerstenbergově tragédii1
»Jan Hus« r. 1874, po drUlhé v rozboru LeythauserovYI
dramatické trilogie »Husitendramen« r. 1876, kde \
drama Husovo zahajuje cyklus. Obě scenická díla:
básníků bezvýznamných zrodila se z myšlenkovéhc
nadšení pro reformaci, z poctivé sympatie k národu
českému, z úctyhodného studia dějinného, ale ani
svobodomyslný Karel Gerstenberg ani nábožný Max
Leythauser nebyli tvůrčími poety, natož dramatiky,
třebaže hra Gerstenbergova měla na divadle v Berm:
pěkný úspěch. Neruda, dobrý znalec dramatických
í divadelních požadavků, podrobil ve svých blaho-