volá po Husovi výbojném. Když po dvanácti letech
na Žofíně vystaven byl Lessingův »Jan Hus kazatel«,
kde vyvolil si dusseldorfský mistr jedinou postavu
Mistrovu ve zjednodušené, soustředěné komposici"
soudil Neroda, že nyní dosáhl K. B. Lessing toho, co
na velkém plátně berlínském mu zůstalo odepřeno:
tam mučednický sen, zde tvář duševního bojovníka:
»Výraz plný ducha, tvář svědčící o bohatosti mysli
i srdce. Rozhodnost vůle, živá náruživost, měkký cit
i nadšení až poetické, vše má svůj harmonický výraz
ve tváři té. Je to obraz z€ žhoucí myšlenky vyrostlý,
v němž mužné přesvědčení i žár citu ,došly stejně
plastického výrazu.« (Kr. S. VIII, str. 301).

Jan Hus, k němuž Jan Neruda takto dospívá, není
~individuálním výtvorem ducha básníkova - toť onen

,I

iiliberální typ, který si postupem zjednodušujícím z

Husa upravilo politicko-svobodomyslné hnutí na konci
60. lé; tento Hus byl oslavován na poutích do Kostnice
i při odhalení desky na rodném domku husineckém;
tomuto Husovi vzdával svým pádným, demagogickým
ale chvílemi frasovitým způsobem r. 1869 čest Karel
Sladkovský jakožto »mučedníku přesvědčení, jakožtc
osvoboditeli národa svého z okovů nevolnietví
duševního, jakožto jednomu z nejpřednějších a nej.
vzneš,enějších bojovníků za všeobecnou svobodu
lidskou«; tohoto Husa zpopularisoval v písních i v
článcích Karel Tůma.

Do tohoto mnohohlasého sboru liberálních a
demokratických velebitelů Husových vpadl Neruda
žurnalista nadšeným projevem v »Národních Listech« dne
24. srpna 1865 u příležitosti odhalení pomníčku Ko·
menského v Brandýse (SS. XXVI, str. 71-74). Ne./
ruda pojímá Komenského jakožto Husova dovršo"!