účinným slovem podobu Husovu v romaneskním
osvětlení situačním: patřiloť k zvláštnostem Máchova
básnického postupu, že často před zkloubení:rp. dějové
kostry si vypracoval do jemných podrobností slohových
líčení dějišť se vším krajinným svérázem, s celou
souhrou světla a vzduchu. Výjev mezi katem a Husem
v krá-lovské síni Vy:šehradu koná se za temné bouřlivé
noci, pouze červenavý odlesk doutnajídho ohně neb
náhlý bledý blesk ozařuje "temně rozlehlou« síú a
vrhá »rudou zář na obličej katův a Husův«. Z této
zoufalé, hrůzami nasycené temnoty vystupuj'e klidná
a vznešená čerň zjevu Husova; zálibný malíř tragických
nokturn dovedl podivuhodně vyvážiti valeury dvojího
temna. »černá, vysoká, štíhlá postava. -- Byl to v
černé roucho oděný kněz; čemé vlasy kroužily se pc
vysokém, velebném čele a černá brada zdobila vážný
obličej, 'kterýž podlouhlý, orientálský nos, a černé,
pllamenné, dob~otu srdce jevÍ'Cí oči velmi krásným a
při tom velebným a vážným činily.«7 Tento protiklad
temné noci - jasné noci, známý dobře z Máchovy
lyriky, kdež má dno metafysické, postaven jest tuto
do služeb kontrastu povahy Husovy a katovy.
Ukazuje k tomu i sugestivní počátek rozhovoru mezi
zoufalým žákem a velebným Mistrem. Kat, syn tmy a
vězeň přikovaný k zemi, pohlíží do čiré noci a praví:
»Žádná hvězda nesvítí na zamračeném nebij jednotlivá
jen srvětýlka sem a tam se m~haj~ a hasnou, pamatujíce
svět na spaní!.« Ale Hus, obrácený celou bytostí ke
»stanům světla«, odpovídá v jasném idealismu: »Žádná
hvězda nezhasne; jen mrak kvapí přes nij až přejde,
bude opět hvězda zářiti jasně.«8 Jaká škoda, že Mácha
nedal se rozHti v š~rší proud světla a tepla tomuto
paprsku, který tak ojediněle proráží temný a studený