I Pojetí toto proniká také v Máchově zlomkovitém
icyklu historických románů z věku XV., nazvaném
»Kat«. Velmi příznačně přiřkl melancholický antikvář,
jenž ve dne v nod navštěvoval staré hrady a kreslil je
do svého náčrtníku, čtyřem památným hradům
středočeským, Křivoklátu, Valdeku, Vyšehradu a Karlovu
Týnu, úkol opírati pilířovitě smělé a složité klenutí
dějové, kte'ré mělo svými lomenými oblouky obsahati
veřejné i soukromé události vlády Václavovy a jejích
dozvuků. Toliko román »Křivoklát«, zahajující cyklus,
byl zhruba propracován, kdežto z ostatních částí
zůstaly nám pouze trosky a ski'Zzy. Pokud můžeme
z tědhto zlomků souditi o celku, zamýšlel Mácha
vybudovati svůj románový cyklus na antithesi, nikoliv
však, jak bychom očekávali, na některém z
dialektických protikladů myšlenkových, prostupujících české
dějiny XV. století, na př. na rozporu ideje královské
a církevní auktorHy neb na boji tradioe katoHcké s
myšlenkou reformační. Nic z toho: Mácha staví svůj
kontrast, tak teoretický a odtažitý, tak zcela podmíněný
pctřehou myslitelovou a tak naprosto neovládnutý
intuičním zřením básnickým,3 výlučně na základ
individuálně duše1slovný. Cyklus má dva hrdiny, kteří jeví se
věčným~ antagonisty, ač oba jsou vášnivými
dobrodruhy kolísajícími mezi vznešeností a nízkostí a od
počátku předurčenými ke zmaru: »kata roznícená ke
vš,emu jednání pudila obrazotvornost, která rozličné
v duchu jeho váhivši přeludy, pro náramnou živost
sV'oji dala mu takovéto sny za jistotu a opravdovost
považovati, kdežto král Václav spíše rozumem se
řfdik4

L Jestdokladem původní invence Máchovy, že dovedl
fO této kontrastní osnovy vepřísti pos'tavu Mistra Jana