spoutané beznadějné doby, při:chýlíl se ke vzoru cízímu,
k českoněmeckému spisovateli Karlu Herlošovi, jenž na
příbuzné struny udeřil r. 1833 v almanachu
»Mefistofeles«j ale zásadní rozdíl mezi oběma nebyl, tuším"
·posÚehnut. V Herlošovi svářil se s romantickým
elegikem, jenž ku Praze pohHžel od hrobů bělohorských,
pokrokový liberál, souvisící se snahami Mladého
Německa a p,ředejímajíd v lecčems revoluční usilování
roku 1848; ten pojímal již v třicátých letech českou
reformací jakožto dějství ze všeobe'cně lidských
zápasů za svobodUlt Herlošovi byla Praha předevšíni
oním místem, »odkud vylítla svítící bílá labuť, Jan
Hus« j že toto nazrrání nabylo u něho vrchu,
dosvědčuje celá řada jeho Ihusitskýdh románů. Má.<:ih!l._~!i:~t.~.t
naopak navždy elegickým rormantikem. Též u něho
kmitne se dvakráte móllvb-ělohorský; Po prvé
skromnou zmínkoU v temné visi ,.,;Návrať;;,-přiléhajíd dosti
těsně k Herlošově apostrofě, pc, druhé v prologu, jenž
zbyl kromě jediného výjevu z tragédie »Král
Fridrich«. Básník nechápe naprosto
nábožen,;'Ko=n:árocr:
~

ního dosahu bitvy bělohnrsk,é a vidí v ní pouze výjev

nesvornosti národní, z níž dlužno se vz~hopiti:
konvenční jsou verše, jimiž v proslovu romantkký pěvec
s harfou na Bíle hoře vyjadřuje toto pojetí;
konvenčnějM jest koncepce sama;2 jak daleko jsme tu od
Herlošova vědomí husitské velikosti národní, jež
později ve variadch umělecky významnějších se ozvalo
u Meissnera a Hartmanna, u Friče a u Nerudy! K
Máchovi mluvily české dějiny vždycky jazykem teskné,
dumy a tragické marnosti, nikdy důraznou řečí národní
energiej ostatně i jeho kronikářské pomůcky, zvláště
Háje,k, zatemňovaly značně obraz pra~é velikosti v dě- :
jinách českých.