cestědokoI1al.« Jyto tři znělky o Husovi a české
reformacCz r. 1824 mají jednotný ráz umělecký i
myšlenkový. Básnicky vynikají mohutnou silou, jíž pak
Kollár krok za krokem pozbýval: rozhorlení národního
pedagoga letí tu na kovových křídlech poetického
řečnění a inspiruje se nejednou pru1dkým zrakovým
dojmem. Ideově ovládá národnostní přesvědčení celou
oblast myšlenkovou a dává podnět k naléhavé
didaktice; soustředěnost myšlenky, jasné provedení tematu,
prudký spád výrazu svědčí o tvůrčím ohni mladého
poety.

Mezi novými příspěvky k »SI~yy4ceři«Lkteré Kollár
otiskl r. 1830 v »Časopise českého musea,<, čtou se
dvě znělky, pojaté pak dono"éh~;--~ě-Šfá.stného IV.
zpěW2Lethe«j jsou to další doklady pro Kollárovo

.,.~.~':, _:: ••• " .. _:::: __ ·,.,··,.,~.,"·,·,.-. •• A

nekritické a svornostenské sdružování zjevů zcela

protilehlých k větší zvelebě Slavie a v duchu naprosté
smířlivosti; y_první . (IV, 8) Boleslav podává si ruku
s Husem, v druhé (IV, 15) bratří' se Žižkl3, __ s._Q!!~~IlE:~,
s.Želislavem a BoleslaveluChra?rým - hromadění
{e~ti~bí-jí' -~-~p;á;n~st ;ázoru,-h~o~~Jění jmen všecku
poesii. Tento sestup vyznačuje pak úhrnné vydání
»Slávy dcery« z r. 1832, do něhož přibyla řada básní
vztahujících se k české reformaci a dosvědčujících,
že se Kollár zvláště zahloubal do studia Jednoty
bratrské. Zájem ten nepřinesl však valného básnického
ovoce; sonet, jímž pozdravuje Králice se souhvězdím
překladatelů biblických (II, 133), má právě tak málo
názorně obrazné krásy jako apoteosa Jednoty v nebi
slovanském (IV, 11).

Zvláštní směsí opravdového básnického vidění a
střízlivého suchopáru knižního j sou sonety věnované
Kostnici ve II. zpěvu nového vydání (11,90-92). Pout