není vůbec místa pro reformační4:r.~ma _k~~s.f~nsk~_
Evropy; nejinak než Palacký v prvotním zpracování
'DěJ{n,-zakiádá Kollár své pojetí historie slovanské na
hluboké a zásadní protivě slovanství a němectví,

naše
nábož·enské hnutí stojí zcela stranou tohoto velkého
dějstva, jehož bolestnou elegii Kollárova disticha
opěvují. Také tři znělky »Slávy dcery« z r, 1824, kde se
poutníl{:y-:-ko:lrčÍn.ácn-liiliskycli··-a--aiifiajsŘych·dotYŘ"á
české reform.ace,
nesvědčí-O~v-1á.ŠÚiím·podioperiihu
'---- _ ... __ •... _ .... '" ..... . .... ... . '" . ..... .

~sitstvI-·V patetickém sonetu, v němž při vstupu"do

Č~~ké~efiiě()dsuzuje svár;1derý již >,hrob vlasti
vyryl« (II., 99), řadí Husa do trojice
velkýchnáboženských osobností, po 'bok Cyrilovi a JanuzNepo~uk!1
a neuvědomuje si, že dlužno se rozhodnouti jen pro
jednoho z nlch, chceme-li prožívati náboženství jako
důslednou jistotu vnitřního přesvědčení, - Kollárův
známý, ryze osvícenský odpor proti nesnášenlivosti ve
víře došel zde charakteristického až přepiatého
výrazu. Mohutný sonet naplněný děsem a temnotou Bílé
hory (II, 109) má vytržení národnostní a nikoliv
náboženské; svědčí o tom ostatně i později psaný
odstavec Výkladu, dovolávající se Balbína a zdůrazňující
národní ztráty po bitvě bělohorské. Poněkud hlubší
přemýšlení o husitství prokmitá z proslulého sonetu
o nevděčnosti v dějinách, pro kterou Kollár nalezl
významnou metaforu dětí, jež házejí do studnice, z níž
se napily, kameny a smetí:

Kollár napovídá tu, co později
zajímavě rozvedl v >,Řečích a kázních«. a co formuloval
jasně také ve »Výkladě:,' přípomínaje výrok svého
t1!čitele Ludena - »Hus počal, Luther po prokleštěné