uvědomělého návratu k české reformaci. Nepocítilo ani
nejskromnější tuchou, že myšlenka reformační jest
živým statkem duchovní a mravní přítomnosti české,
že Mistr Jan Hus stále se účastní kulturních snah svého
národa, a že všickni můžeme a máme pokračovati v
jeho díle. Jak by byli ostatně mohli dobrati se této ryze
náboženské koncepce právě naši osvícenci, jejichž duše
se živily okoralým chlebem náboženské negace, a kteří
v samolibém kultu své doby shlíželi jen se shovívavým
odmítáním na minulé věky, neozářené všemocným
jasem svrchovaného rozumu?

Převrat v I1laJzíráni na Mistra Jana i na, husitství
vůbec datuje se od chvíle, kdy v popř'edí slovesného
i myšlenkového života českého v~!9upili protestantští
příslušníci vý,chodní větve českoslovansk~ v nichž od

dětstvÍ žilo- tradiční P;;;ěd~~T souvisi~sti s husitstvím
i bratrstvím: uherský Slovák Jan Kollár a moravský
Valach František palacký, ktefí již na základě
náboženské výchovy domova přihlašují se rozhodně za
dědice a pokračovatele naší minulosti reformačnU

Není to však Jan Kollár básník, v jehož projevech
shIedáváme tento opravdový návrat k českému
husitství. Nikoliv nadšený pěvec »Slávy dcery«,
odkoj ený národnostními a humanitními názory německé
romantiky, nýbrž sestárlý a trpkou školou života i
vyhnanství prošedšÍ bohoslovec nalézá cestu k Mistru
Janu Husovi - a tak nepojí se ke Kollárovu kultu
Husa čin básnický, nýbrž hlubokomyslná úvaha
kazatelova, kdežto vše, co Kollár ~!~tostně a nahodile
povědělo Husovi a .1msi~-ve »Slávyacefi«;-jesl
málo výrazný projev staršího ·P~j~·tí·
n~oiiiiace:''<.. V první básnické koncepcí KolIáro~y fil~solIe dě-l

jinné, jíž jest Předzpěv ke »Slávy dceři« z r. 1824"