k Bohu. Slova řeckého intelektualismu, jak je
formuloval Plato s Demokritem, stojí napsána v bráně
knihy, spiritualistická přirovnání a hesla biblická
provázejí jí od začátku do konce, ale co vane z díla
sílnějším proudem než duch východní mystiky, která
klade člověku na srdce hlubokou moudrost »Odhazu;,
abys neztrácel?« Není to náhodou, že se Komenský
v závěru spisu rozpomíná na překrásnou parabolu,
naplněnou duchem Arabie, o člověku kupci, který prodal
všecko, co měl, aby koupil jedinou drahou perlu
-
Tento soustředěný zápas o vnitřní dokonalost skytá
Komenskému posléze pravé měřítko, když ještě
jedenkráte, ve velikých obrysech, přehlíží vlastní svůj život.
Ocitnuv se na vrcholu hory Nebo, nalezl odstup od
pozemské minulosti, na kterou může se dívati takřka
neosobně, ano s objektivností dějepiscovou: nepozoruje
jí již v perspektivě politické, ani v zrcadlení
církevním, neváží si v ní příliš ani úspěchů pedagogových,
ani nelitUlje irenikova ztroskotání, ptá se jen, pokud
ho dráha vedla k bezpečnému centru, k oné vnitřní
dokonalosti, která slove Bohem. Stanul výše než kde
tkvěl, píše »KšaH« neb »Hla,s pastýřův«: neteskní,
netruchlí, neobává se - děkuje Bohu a žehná za osud
svůj, v jehož zk{)uškách se mu konečně zalíbilo.
Docílil· toho, co odporoučel v »Smutném hlasu«: umírá
vesele, v plném potěšení božím, s plesáním a triumfem.

Mísí se snad do posledního šepotu Komenského,
který splývá se šuměním oblaků, stesk do toho, že mu
bylo souzeno býti synem malého národa, bezmocného
a rozplašeného a nésti tíhu jeho krutých dějů? Nikoliv,
v těchto tichých a vznešených zvucích, pH nichž nelze
nevzpomenouti modlitby Pascalovy, stenů MiItonova
Samsona a plesného vzletu CorneilIova Polyeucta,