ztrácí schopnost zmocniti se v mravní rozhodnosti
toho, na čem vše záleží. A tak v hodině posledního
vzchopení životní energie volal slova evangelia:
»Ale jednoho jest potřebí! Mariať dohrou stránku
vyvolila, kteráž nebude odjata od ní.« Kdyby byl jen
kazatelem a karatelem, byl by volal k pobloudilému
světu, ale jako mudřec volal je především k sobě
samému.

Podivuhodně souvisí toto synthetické dílko
Komenského s ostatními projevy jeho nejvniternějšího života.

r Není to jen humanistická příkrasa, zachycuje-li
kolotání a lopocení lidské trojím hutným obrazem
antickým, Minoovým bludištěm, balvanem Sisyfovým a
nenasytným pohybem vždy lačného Tantala: dávná
představa světového labyrintu, jež jej inspirovala v
mladosti ke skladbě šíře všelidské, vrací se na mysl
starcovu, aby kruh hyl uzavřen: což i on sám znovu a
znovu bez spasné niti Ariadniny nedával se zlákati k
bloudění v labyrintu? Nyní prohlédá bludiště světa
znovu a zobrazuje je dle trojího zř'etele, hranolem
filosofie, politiky a náboženství, jímž procházelo po
desetiletí jeho myšlení vlastní. Zase zří všude sebeklam
a honbu za stínem, zatím co vniterná pravda a duchovní
podstata unikají udychtěnému lidstvu - a přece není
člověku ničeho třeba, než ponořiti se v sebe sama, býti
věren svému duchovnímu já, které jest odleskem
božství. Odkaz Komenského, provázený posvátným kynem
pozdravu na rozlouóenou, není ničím jiným než
Pascalova chmurná samomluva neb melodická duma
Rousseauova - výkřikem po štěstí, jež jest dosažitelno jen
:za plnou cenu velkého mravního uvolnění, uvolnění
od předsudků rozkoše smyslové i intelektuální,
uvolnění k hrdinství duchové pokory, která otevírá přístup