Pak Komenský ještě vstupuje, podoben Mojžíšovi,
na vrchol hary Nebo, aby umřel, nevkročiv do země
zaslíbené. I krok ten připáší mu nový žal: nenechává
po sobě Jozuy, jenž by lid V'edL V nezdolné své
důvěře v Boha jistí se však, že Hospodin bude sloupem
<I vůdcem lidu českému.

Na samém zaveru »Hlasu pastýře« poznamenava
Komenský: »Mějtež se dobře, přátelé milí! A po mně
se již nejinak než jakobyste mne do hrobu položili,
ohlédejte. Neb ač dý<:hání mé ještě jest při mně dnes,
zítra však bude-li, nevím. A byť i něco dnů přidal Pán,
nechť je mám k odpočinutí, a na věčnou cestu se
strojení: ať se ještě poobčerstvím, dřív než se odsud
vybostím!« Knihou tohoto občerstvení, posledním
projevem myšlenkové koncentrace těsně před skonem, jest
latinské dílc, vydané v sedmdesátém šestém roce
života, proslulý brevíř křesťanského mudřectví »Unum
necessarium« .

Komenský - a v tom již nesl část kletby nás lidí
moderních - neušel rozptylování duchovních sil, kvapné
specialisaci práce, extensivnímu těkání po obvodu
činnosti lidské; ačkoliv duš,e jeho prahla vždy po jednotě
živcíního díla a po soustředění tvůrčích sil v
bezpečném centru, přece podoben pečlivé Martě z Písma,
pedagog a pansofik, bohoslovný vůdce Jednoty a irenický
smiřovat'el rozvaděného protestantství, jazykovědec a
dějepisec bratrský, »rmoutil se při mnohých věcech«.
Trpěl sám dočasnou jednostranností, která rušila
rovnováhu duševních mohutností a vytýkal si, že nedovede
vzdorovati bludu světa, který pro shon po marnostech