o čem by poučoval pohled čtyřicetiletého oplakávání
»Sionu českého, vydaného sousedům v pošlapání?«
Jen o tom, že všecko doufání v pomoc a v osvobození
Sie vždy uká'zalo přeludem, a že by bylo marno klamati
se novými nadějemi. Nedovede nic zadržeti konce
Jednoty a rozptýlení lidu českého j sotva zavře oči
poslední pastýř, zmařeno bude stádo. Komenský sotva
se odvažuje tentokráte vyslovovati nadějí mesiášských;
IAle tragická krása spisku, který se sám hlásí za
pokračování »Kšaftu« a podobá se mu celou skladbou

"myšlenek, nespočívá v jeho zádumčivé elegičnosti, s níž
»poslední vrátný po sobě ,dveře zavírá«, ani v jeho
ží'znivé touze po odpočinutí. Komenský ani zde není
. učitelem stýskání, nýbrž vůdcem ke statečnosti.

Silný duch rozhodnosti etické vane novou závětí
hrdinského kmeta. Jeho Hospodin není Bohem
shovívavosti, strpení, odpuš'Íění, nýbrž stále starozákonním
Sabaothem soudu a trestu, jenž na spravedlivých
vážkách rozhoduje o vině a pokutě synů svých; ježto
hřešili, musí zemříti. Takový nepodplatně přísný rozsudek
vynáší tu Komenský nad lidem svým, když byl
pohleděl do jeho svědomí - životní tragedie Jednoty jest
dramatem mravními opětně - a tentokráte se
zřetelným důrazem - přihlašuje se Komenský k
Jeremiášovu národně náboženskému úřadu soudcovskému.
Avšak i pro ty, kdož jsou neodvratně zasvěceni smrti,
má Komenský radu a povzbuzení: hotovu býti vždy,
strojiti se ochotně na cestu za žehnání a posléze
umírati s potěšením vítězně! Jak chrabrá, mužná slova v
hodině rozloučení! Jaká velkolepá synthesa osudů a
zkušeností neunavného poutníka a bojovníka! Jaký
božský úder zvonu, rozléhající se po krajině, než
zmlkne vše ve spánku smrtelném!