visionářským prorokům z nekonečného utrpení
životního, které pohnulo jej v dravých proudech chytati se
stébla a břitvYi nikoliv zevní nouze, nýbrž vnitřní
nutnost pudila jej, aby viděl světlo v temnotách tam, kde
střízlivý pohled osvíceoců pozoroval toliko zrádné
kmitání bludiček.

Komenský patřil k rodu duchů dramaticky
náboženských, jejichž Bůh jest bytost neunavná v činnosti
neustávající: jako projevuje nepřetržitě svou moc věčně
obnovovaným divadlem stvoření, tak odhaluje stále
svou vůli nikdy nedokončeným zjevením; netoliko v
Písmech z posvátné starodávnosti hebrejské a
křesťanské, ale i v hlasech vyvolených proroků a věštců našich
dnů proniká tajemné vnuknutí Prozřetelnosti. Proto
Komenský uvítal vřele Kottera, Poniatowskou i
Drabíka, z jichž tuch a předpovědí kynula mu záruka, že
přece Gog a Magog nezvítězí nad pravdou boží.
Nedovedl ukládati hlavy k odpočinku u vědomí, že by. za
jeho života pře dítek božích prohrála nadobro proti
Babylonu.

Všecky projevy, psané »u západního moře« v
Amsterodamě, prosyceny jsou touto stařeckou náladou
nedalekého odchodu; v »Kšaftu« loučila se odumírající
Jednota, nyní loučí se poslední její biskup, odstrojený

k věčnému spaní. Nikde tklivěji než v »Smutném hlasu
zaplašeného hněvem božím pastýře k Tozplašenému '
hynoucímu stádu« z r. 1660. Tón jest všecek měkký,
pohnutý, elegický, napomenutí duchovního vůdce
jihnou ve stesk; pobídky kazatelovy mění se v tichý
nářek. Kmet touží po odpočinku a vidí otevírající se hrob

v nedaleku, ale pří'sné vědomí zodpovědnosti pobízí
jej I aby před odchodem řekl několik slov povzbuzení.
Zrak jest zakalen, takže minulost tratí se v mlhách, a