Amose Komenského. Všecky řečnické přízdoby a
učené chrie, v nichž liboval si humanism, padají;
samostatně a směle básní Čech v duchu a jázyku biblickém,
obrazy střídmě, ale účinně vložené mezi apostrofy,
rostou z prožité nutnosti; kde zazni otázka, odpovídají
přímo nebesa k jejímu naléhavému vzrušení. Tak psal
kdysi Mistr Jan Hus věrným Čechům ze žaláře
kostnického, třebaže mnohem prostěji a skromněji, ale
i tenkráte blízkost osobního zničení byla oknem
otevř:eným do národní budoucnosti. Všecka stísněnost, jež
zahalovala první, kapitoly »Kšaftu«, mizí v tomto
jarním vichru posvátných nadějí; tam před zrakem
sestárlým vše pomíjelo a bralo proměnu, zde náhle z pustiny
zoufání zelená se představa »ratolesti rostouCÍ,
ratolesti rostoucí podlé studnic, ratolesti rostoucí nad zeď«.

Vyjímajíc vznešenou přísnost Dantovu a okřídlené
nadšení Petrarcovo, není před romantickou dobou v
literaturách evropských odstavce, jenž by se mohutnou
velebností národního cítění a náboženským patosem
m.esiášské naděje mohl vyrovnati závěru »Kšaftu«,
avšak psali-li oba Vlachové své apotheosy na úsvitě
nového času slibného pro národ, věštil Komenský,
usedaje mezi blínem a bodláčím na zříceninách vlasti. Byl
to pták poslaný s nebe, jenž mu přinášel chléb důvěry,
a jehož peruti slyšíme šuměti nad těmito větami:

»tiv buď, národe posvěcený Bohu; neumírej! Muži
tvoji ať jsou bez počtu. Požehnejž, o Hospodine,
rytěřování jeho a v práci rukou jeho zalib se tobě! Zlomuj
ledví nepřátel jeho a těch, kteříž ho nenávidí, aby
nepovstali! Přijdiž čas tvůj, aby říkalí národové;'
Blahoslavený jsi, Izraeli; kdo jest podobný tobě, lide
vysvobozený skrze Hospodína, jenž jest pavéza spomožení
tvého a meč důstojností tvé? Tvoji zajísté nepřátelé