spojení v VIre a lásce k jednotě ducha.« Zde třeba
hledati výklad, proč Komenský si dovede sám
připustiti bolestnou skutečnost, že Jednota bratrská
dokonala svou dráhu a že odchází »do místa mlčení
vě!čného«: když obsah jest přelit a odevzdán jiným k
lepšímu opatrování, může býti rozbita a zmařena
nádoba, jež byla v ruce boží toliko dočasnou a
přechodnou formou.

Při tom m~vzdává se Komenský přece
náboženskonárodní myšlenky mesiášské, kterou vyznával od let
mladosti. V dialogu »Truchlivém«, kam doléhají
bezprostřední ohlasy Bílé hory, sdružoval ohnivý politik
nerozl'učně češství s bratrstvím a bezpečil se spojeným
vítězstvím obou; nyní v monologickém »Kšaftu«,
odrážejícím nálady a myšlenky Vestfálského míru, přenáší
celé poslání mesiášské na národ. Ten není jen
přechodnou a dočasnou formou, která může pominouti a
býti nahrazena, nýbrž věčným vykonavatelem úradku
Hospodinova. Projde hrůzami, ale budou to pro něho
pouze zkoušky; bude vydán v pohoršení, avšak vyjde
vítězem z pokušení těch; omýlí se na cestách svých, leč
konečně najde zase stezku k pravdě. Komenský,
rozpomínaje se na Mistra Jana Husa, ukládá vlasti své
před jinými národy milost k pravdě boží čisté: nikoliv
panování nad jinými, niko-Hv moc meče a zlata, nýbrž
duchovní poslání činí Komenskému národ český lidem
vyvoleným. A proto při »dokonalém loučení« odkazuje
Jednota národu českému a moravskému všecky své
statky: od pokladů bohoslovných až po péči o
mateřský jazyk a po reformy vychovatelské, »slovem všecky
své pozůstalosti jako popel po svém shoření,«

A zde náhlý proud vznešené výmluvnosti, jaká
pojednou chvátívá jazyk umírajících, zmocňuje se Jana