vypustivše, v hrdle Antikristu věčnými časy
zaneohalL« Tehdy Komenský píše r. 1650 »Kša1t Umírající
Matky Jednoty Bratrské, kterýmž (u národu svém a
obzvláštnosti své dokonávajíc) svěřené sobě od Boha
poklady mezi syny a dědice sIVé rozděluje,«

Zádumčivost stáří rozestírá své listopadové mlhy
nad knihou; celý lidský věk leží za spisovatelem
dramatické vzrušení »Truchlivého«. Dokud byl Komenský
mlád, vracíval se rád k pomyslu nepřetržitého
kolotání, teď oddává se idei stálé pomíjejícnosti všeho
tVorstva, zahloubává se do představy vadnutí a odumírání,
dumá nad melancholickým zákonem odvěké proměnYL
kde organism ustupuje organismu, forma formě. Mra~
zivým. zdrojem této elegické inspirace novověké
rozjímavé lyriky křtěna jest knížka Komenského, v které
se zřetelně hlásí stařectví, a ovzduší smrti a loučení se
vane nad každou z vět »Kšaftu«, ústřední obraz
Jednoty hotovkí se ke skonu jest přesně v celé osnově
zachován; dědicové a synové stojí kolem smrtelného lože
Matky své a naslouchají slovům jejího odkazu, který
prýští z resignovaného poznání, že Jednota naplnila
čas a úkol svůj. Básník elegik staví se tu však záhy
zcela do služeb representačního bohoslovce: jest to
hlavně poslední biskup českých bratří, kdož se tu
ujímá slova, aby vděčně a laskavě stanovil církve
evangelické za náboženské dědičky Jednoty. Ni na
okamžik nedoléhá k nám nesnášenlivý hlas urputného
sektáře, který v malé a dočasné pravdě své drkvičky
vidí jediné blaženství. Vstupuje v šlépěje Budovcovy
a podávaje si družně ruku s ireniky holandskými a
anglickými, Komenský chce smír mezi skupinami
reformačními a v době jízlivých polemik protestantských
hlásá »roztoužení se po jednomyslností a smíření se a