ohněm spálena bude; nebo silný jest Pán, kterýž ji
odsoudil, i plakati budou všickni kupci jeho po krajinách,
zdaleka stojice i pomoci nemoho.uce; ale radovati se
bude nebe i svati apoštolé i proroci i církev na zemi.«

Důvěra statečného křesťana, že Bohem vyvolený
národ český určen jest v budoucnosti k velkým věcem,
neochabovala v Komenském ani za nejtěžších zkoušek
vyplňujících jeho mužná léta; avšak
nábožensko-národní naděje, pokud se živily z politické a válečné
konstelace, rozplývaly se jako předivo snů pod plným
závanem chladně střízlivého dne. Rok 1648 ranil
krutým r·ozčar·ováním všecky české exulanty, jimž země
byla dána ne za »vlast a příbytek, ale za místo
vyhnanství a pohostinství«. Ve Vestfálském míru, od
něhož Čechové čekali bezpečně zá:ruku návratu do vlasti
a svobodu ve víře, opustili posléze věc Jednoty právě
oni národové z zemí půlnočních, od kterých se Bratří
nadáli osvobození z poroby a pod jejichž prapory
bojovali po dvace't let. Čechy navždy zůstaly uzavřeny
exulantům, vyhnanství připadlo jim za věčný podíl
jako plesnivý chléb. Ještě dříve než kormutlivá
rozhodnuti míru byla zl?ečetěna, vyzpovídal se Komenský
za rodáky a souvěrce ze všech úzkosti v hOřekujícím
listě kancléři Oxenstjernovi. Jest to teskná hloba
věřícího idealisty, který se nechce vzdáti nadějí, jež
udržovaly po léta jeho životní síllu, ač vidí, že byly to
pouhé iluse; nesmělý podzimní paprsek bázlivého
doufání kmitá se přece mezi řádky dopisu. I tento
mihotavý pablesk zhasl: »jiní V říši nár.odové sobě pokoj
jednajíce, nás opustili a z téhož pokoje s celou vlastí