kormoutí se ve mně srdce mé, že potření za potřením
provolává se lidu tomu!" Avšak Kristus, spíše
starozákonní Mesiáš náro.dních nadějí hebrejských než tichý
a pokojný král z evangelií, vede Truchlivého k
moudrosti vyšší. Srdce statečné a nepochybující
nepřeceňuje okamžitého úspěchu násilníkova; nezapomíná, že
Hospodin v jeho vlastních vítězstvích dává zráti ke
konečnému zhubení; chápe, že pád s hůry, ke kterému
dochovává trestající Bůh vítěze, jest pádem
nejbolestnějším. Nezdolné mravní přesvědčení o konečném
vítězství pravdy boží spojeno jest tu nerozlučně s
politickou důvěrou českého protestanta, že Bůh »proti
dráčům dědictví svého, kteří se veselí a pleší, přivede
shromážděni národů velikých z zemí půlnočních,,; etická
síla přesahující věky vystupuje v šupinatém pancéři
války třicetileté. Ale zdaž nedovedeme pochopiti i my,
jaké perutě naději a útěchy připínal mladý Komenský
lidu svému, když Kristu vložil do úst slova prorocká?

»Byť pak vstoupil Babylon na nebe a ohradil vysoko
pevncst svou, ode mne však na něj vyjdou zhoubcové,
i padne ten, kterýž zapečeťuje, plný moudrosti a
nejkrásnější a drahým kamením se přiodívající, a
nástrojové bubnů a píšťal vůkol něho. - Protož vyhladím ho
z hory boží a porazím ho na zem před obličejem králů,
aby se dívali na něj. Což vidouce národové dějí: Toliž
jest ten muž, kterýž nepokojil zemi a pohyboval
královstvími? Přisáhl Hospodin zástupů jístě, že, jak jsem
myslil, tak bude, a jakž jsem uložil, stane se, že potru
toho pyšného a odejmu jho jeho z šíje národů. To jest
ta rada, kteráž zavřína jest, a poněvadž Hospodin
zástupů tak usoudil, kdo to zruší, ruku jeho kdo odvrátí?
Ríká sic Babylon: Sedím královna a pláče neuzřím;
ale přijdou v jeden den rány její, smrt a hlad a pláč,