prvního dílu, ani humanistické vyšperkování části
druhé, která se těsně přichyluje k holandskému učenci
Lipsiovi, nedovedou udusiti této překypující
vášnivosti. I forma jest ryze dramatická. Nelze říci, že
Komenský sáhl k dialogu pouze proto, že byl
nejoblíbenějším útvarem humanistických rétorů XVI. a XVII.
věkuj později zpracoval svá nejosobnější díla vesměs
monologicky, někdy jako samomluvy kazatelovy, jindy
jako kšafty odcházejícího. Ale zde rodí se celá skladba
z napětí a sporu: pobouřená duše křesťanská odmítá
nejprve s temnou úporností všecky chladné záruky
Rozumu, vzpírá se pak usmi'řovacím pokusům klidné
Víry, nevzdává se posléze ani Kristu na ráz, nýbrž
teprve v tuhém a krvavém zápase jest odzbrojena jeho
svrchovaností. Jen velký mistr vzrušené síly myšlenky
i slova mohl napsati mohutný výjev, kde Kristus se
náhle zjeví a zahrne Truchlivého výčitkami pro
námitky všetečného zoufalství; podobá se to
bleskurychlému vodotrysku světla a záře, jímž na Gríinewaldově
oltáři kolmarském vzkříšený Vykupitel k zemi poráží
a oslepuje malomocné žoldnéře.

Drama, jež se v dialogu tom odehrává, jest drama
nábožensko-národní. Jde o bytí a nebytí ústřední ideje
Komenského, zda národ náš, nositel pravdy boží, jest
opravdu lidem vyvoleným. Triumf vojska
babylonského a dočasné oslavení jeho po celém okršku světa
nasvědčují, jakoby chtěl Hospodin odejmouti navždy
berlu od Judy a obrátiti se k národům jiným; auch
unaven jest čekáním, míra zkoušek jest dovršena, vody
nadějí opadly. Vše se vzpírá v Truchlivém, aby uvěřil
těmto hlasům pokušení, které chtějí v něm otřásti
samou věrou v mravní zákon na světě a v patosu
Jeremiášově sténá: ;,6 střeva má, bolest trpím, Ó osrdí mé,