středně: věty oblečené v talár a baret učencův
vystupují s gesty kazatelovými, který klade ruku na bibli d
stále pomýšlí na ohlas v zbožném posluchačstvu.

A přece nej de tu nikterak o pouhou reformační
konvenci. Právě v dílech, kde odhaluje své já, arcH spíše
já národní a bratrské než osobní, Komenský přiklání
se k určité skupině biblkkých knih. Jsou to vedle
žalmů starozákonní prorod a přede všemi Jeremiáš.
Rozhodlo tu nesporně silné spříznění vnitřní. Komenský
nemohl necítiti, že osud obklíčil jej hrůzou obdobné
situace životní, z níž se političtí lyrikové a náboženští
řečníci hebrejští prosekáva1i ocelí své mrávní síly a
výbuchy hromadného svého patosu: Bůh, nelítostný
pán nebe zataženého a blesků zurážejících nejvyšší
vrcholky, určil jej jako kdysi proroky za mluvčího lidu
vyvoleného. Ale z hněvu Hospodina přísně trestajícího
a pronásledujícího bez milosrdí, dlužno souditi, že
národ především jest vyvolen ke zkouškám a k utrpení;
naléhavě a neunavně mmí hlásati vyslanec boží a
tlumočník lidu, že všecky muky jsou buď očistou neb
zkušebním kamenem pravého synovství božího. I mluvčí
sám má své rány a strázně, jako je měli tragičtí básníci
starožidovští, avšak jak by mohl mysliti na ně, kdyžtě
rána národa právě kvasí za kruté bolesti, a když tě
strázeň církve boží mění se ve výkřik zoufalství? Jak
by mohl neobětovati svého hoře hromadnému strádání
zástupu? Jest to způsob Davidův, Izaiášův a
Jeremiášův, pro nějž se rozhodl Komenský. Mohl volati k
Bohu z osamělosti hrdinského mudřectví Jobova nebo
z jedinečnosti trpké elegie Kazatelovy, ale jeho duši
naplněné přísným v,ědomím zodpovědnosti, jevila se
jedinečnost pýchou a osamělost pohodlím, a tak rozbil
svůj stan na horách proroků, nad nimiž se valí mračna