votních, u Komenského prochází sešeřelou učencovou
studovnou, kde převlečena jest do důstojného kroje
humanistické latinity, a to stejně, mluví-li Čech svou
mateřštinou, jako vyjadřuje-li se světoobčan jazykem
mezinárodním. Slohový ideál XVII. století není již
rozumová jasnost a břitká přiléhavost výrazu, ke
kterému tíhli humanisté věku Erasmova: vše se rozvíjí
do šíře,. vsuvky a ozdoby přetěžují přehlednou
konstrukci větnou, přemíra synonym a epitet dusí
dramatický život slovesa; vznešená a patetická dignita
zavádí ke s.trnulosti. Takto psal Komenský latinsky,
takto i 6esky. V proslulém místě »Kšaftu«, kde
odkazuje národu jazyk otcovský, naznačuje několika slovy
vůdčí své zásady v kultuře řeči: jazyk má býti
»pulérován, vyčišťován a vzáěláván«, má býti psáno pérem
»vyhroušeným«, při pěstování jazyka, jež jest věcné
i formalne, vedle moudrosti má zavládati také
výmluvnost - tedy ideál řeči stavěné, stílisované,
konstruované.

Leč ve slohu jako v myšlení není Komenský ani
ciceronovcem ani erasmovcem, jeho směrem jest
křeslanský humanism, v jazyku přistupu j í k prvkům
učeneckým silné živly biblické. Nejsou u Komenského
vzácností odstavce, jež se podobají pouhé mosaice
výrazů a citátů z Písma: umným, ano rafinovaným
ovládnutím dorozumívacího jazyka bohoslovců
bratrských docHuje mocných účinů netoliko u těch, kdož
vědí, které nové odstíny i významy dovedl vylouditi
z běžných obratů i metafor, ale i u nezasvěcenců,
kteří slyší, jak mohutně mluví syn boží řečí svého
otce. Leč i tím, že svou literární osobnost podřídil
nadobro slovní a slohové autoritě bible, zbavil se
Komenský možnosti vyjadřovati se důvěrně a bezpro-