nových sil k zápasu s hrůzami osudu - tof není velký
jednotlivec sám, jemuž žal a umírání rozvázaly jazyk,
tof celé bratrstvÍ' v agonii, toť národ český v zápasu
smrtelném. Kde očekáváme samomluvu, zaduje k nám
chór, v němž šumí na tisíce hlasů a bije na tisíce
zkormoucených srdcL

Zamysleme se nad tímto paradoxem: díla, jejichž
původní inspiTací byla nezadržitelná plnost vlastn~ho
hoře, přepodstatnila se při organickém růstu v
projevy utrpení hromadného, které zvolna pohltilo všecek
osobní žal? Jest to snad pouhý paradox složitého
rozumu a jeho výbojných sil? Nikoliv: tof paradox

i mravního hrdinství.

Jest ještě jiná, takměř slovesně odborná příčina,
proč tak těžko proniknouti k důvěrně lidské pravdě
Komenského.

Jazykový výraz Komenského není naprosto tím, co
nazýváme zpravidla ~!gh~}rt()~Q1:>ní.m. Spisovatelská
indirviJduálnost ukryta jest tu pod oběma, mocnýmí
živly, které m)'lšlenkově i výrazově určují směr jeho
literárnímu působení; Komenský, jenž se vyhýbá
nestilované řeči mluvené, píše vždy jazykem
humanistické vědy a bÍJblickéhokřesfanstvL V jeho široce
a uměle rozpředených periodách, stavených dle
architektonického zákona, přísné souměrnosti a mířících k
ustrnulé kráse těžkopádné monumentality, stýká se
zdobná výmluvnost učencova s pádným a účinným
důrazem kazatelovým.

I věta, která se· prodírá z hloubky srdce a jež
porosena jest studenými kapkami bouřlivých srážek ži-