bratřím a rodákům »Kšaft umírající Matky Jednoty
Bratrské« a »Smutný hlas zaplašeného hněvem božím
pastýře k rozplašenému hynoucímu stádu«.

Jsou však tato díla osobní, tak podstatně odlišná
od předmětných knih Komenského, v pravém slova
smyslu tím, co nazýváme důvěrnrými konfesemi?
Odhodlal se Ja:n Amos v nich skutečně zrcaciífti Íidskou
svou tvář, jak ji rozleptaly čas, vyhnanství, zklamání
a bolest, tvář, která se odvrací od zevnějšího světa,
aby soustředila ve svém pohledu toliko odlesk znepo·
kojeného vnitra? Řadí se snad těmito několika
kniham~ k oněm velkým a příkrým svéhlavcům
upřímnosti, kteří jakožto daň za okázalé sebeodhalování
vymáhají na čtenáři, aby byl shovívav k jejich
krajnímu sobectví? Vede též v této věci jaká:si skrytá
stezka od Komens~ého k Rousseauovi?

Pravý opak jest pravdou: i zde, kde mluví ze srdce
přetékajícího, Komenský, muž kázně a sebevýchovy,
drží své já v otěžích. Strádaje příliš, odvažuje se
prudké a dramaticky vystupňované pře s rozumem,
s věrou a s Kristem; leč oč vede vlastně svů'j vášnivý
spor? O vlastní utrpení, o rodinné ztráty, o poplenění
veškerých životních nadějí? Nikoliv, pravým
předmětem jeho námitek, stesků a protestů jest
obecnéstrádání Jednoty a národa. Třikráte v kmetství se od:
hodlal podati svůj odkaz; ne pouze proto, že jeho dnů
jest již na mále, nýbrž spíše, že lidu českému se
připozdívá, a že církev bratrská se ocitla na sklonku dni.
V podání Komenského jeví se všecko osobní utrpení,
i kdyIŽ trhá srdce a ledví a vyvrací celou bytost z
kořen, jako součástka hromadné bolesti, jíž jeden musil
dáti výraz za všecky: co zde zoufá, co zde kvílí, co
zde však opět vzpíná naděje k Bohu a z toho čerpá