pouze Komenský veřejný, světoobčan a organisátor,
člověk obecného poslání, jenž se úplně ztrácí ve své
evropské úloze. Doširoka, zrcadlíc v plných a
klidných vlnách nekonečnost, tehdy sotva tušenou, plyne
toto trojřičí, jež, přijavš~ přítoky z kvetoucí~h luhů
vědecké renaissance i se strmých hor nauk
ref.ormačních, vtéká do moře encyklopedického osvícenstvÍ;
bílí ptáci ryzejší lidskosti vznášejí se toužebně nad
těmito valnými vodami, na jejichž dně jako báchorka
spí obrazy biblického křesfanství.

Řečištěm mnohem těsnějším, jež občas zúží
nebezpečná skaliska, prodírá se~tý proud; naráží divoce
na slapy, tvoři záludné víry, hučí' a kvílí, leč chvílemi
zvoní stříbrem o tvrdý kámen. Jest to onen hlas
pře~knLa..-Utrpení, který k nám mluví z KoměiišIrel1o
děl osobních, ať myslíme na alegorie básnické, af na
rozjímání náboženská, ať IlJa zpovědi srdce či na
odkazy křesťanského synteHka. Slavné dvě knihy stojí
v čele: »Labyrint světa a lusthaus srdce«, kde z
gullíverské trpkosti postřehu neúprosného ve své
správnosti vykupuje posvěcení přímo dantovské, a
oratorium opouštějící zemi s posvátným úsměvem
opravdového znovuzrození "Hlubina bezpečnosti«. Stejně
památný spis uzavírá řadu: rukovět soustředění vnitřních
sil, která p,ředejímá v podivuhodné zkratce praktický
idealism zámořský, "Unum necessarium«. Není mnoho
děl Komenského, vyplňujících tuto skupinu; avšak
mezi nimi jsou Amosovy knihy a traktáty
nejtragičtější, při nichž přestává býti nadsázkou, dí-li se, že
jsou psány slzami a krví: vedle chmurného a chvílemi
až vášnivého dialogu »Truchlivý« (»to ;est smutné a
tesklivé člověka křesťana nad žalostnými vlast'f a
církve bídami naříkání«) dvojí slovo na rozloučenou