kové a dědici porozuměli jeho pravdě nejosobnější?

A nejinak stáváme nad knihami bohoslovců a
myslitelů náboženských, nejistota naší zvídavosti jest
Hm hlubší, čím jejich myšlení pohrouženo jest do
tmavších vod minulosti. Vše tu bývá abstrakcí,
obecným zákonem, nadosobní zkušeností, rozum jejich
usiloval, aby vytvořil věroučné zásady pro všecky, a
mravní je'jich vůle toužila, vybudovati etickou cestu pro
zá'stupy - kde tu sl,ed individuálního řešení života?

Duchům skutečně náboženským jest empirický,
jednotlivý člověk sotva více než plaše míjející stín, jehož
třeba nedbati; skute'čnost náleží vyššímu, odtažitému
typu, od.poutanému od místa, od plemene, od času:
synu božímu, a sledujíce tohoto, pohřbili náboženští
myslitelé v hrobkách zapomeDlUtí úmyslně své já. A
my přece znali bychom právě je tak rádi! Podobáme
se věřícím, kteří Medají ostatky světců, kosti a roucha
jejich, ačkoliv vědí, že vše záleží jen na příkladě a
pravidle života: uschováváme v křišfálných
skřínkách lidsky důvěrné dopisy hlasatelů slova božího,
zasadili bychom mezi: šperky ochotně útržky z upřímných
osobních konfesí vyznavačů hodnot mimoosobních, a
jak drahý by nám byl hranol věty, v níž zkameněla
bezprostřední slza, neb v níž zableskl neovládnutý
smích toho, kdo se chtěl povznésti nad pláč i nad
radost prostého člověčenství!

Zůstanou nám skutečně navždy zastřeny mlhou
lid.~"-pQsl!1TI našich náboženských obnovitelů? Ň;bo
bude nám popřáno přece někdy vyčísti z tklivě
vlídného úsměvu Mistra t9ria Husi více než matný
pablesk neurčitých hnutí obětavé pokory, něžné
vděčnosti a pi'ísného vědomí zodpovědnosti, které nechce
znáti osobního blaha? Podaří se jednou některému