V. JAN HEIDLER

Řeč nad hrobem v Letovicích dne 7. června 1923.

Země Morava, která před necelými čtyřiceti lety
vystýlala Tobě kolébku, vztahuje po Tvém těle měkké náručí,
aby Tebe, jenž jsi ještě dlouho nechtěl spát a odpočívat,
přijala do svého objetí. Nevěda o tom, přišel jsi položit
hlavu do klína MOlavy, kudy jsi v posledních letech tak
často projíždíval z pražského svého domova do
slovenského působiště, neúnavný poutník, jemuž osud
předčasně zlomil hůl a sňal tlumok, netížící pevných a silných
ramen. Krásná letní příroda, kterou jsi tolik miloval,
dívá se s klidem, ba s úsměvem do Tvého otevřeného
hrobu, ale nám, Tvým přátelům, jest její necitelný půvab
mukou a zároveň obviněním osudu; vždyť také Ty jsi
zasloužil, aby ses obalil plným plodem jako to ovocné
stromoví kolem, vždyť také Ty toužil jsi pospíchati bez
oddechu za dalekým cílem jako ta řeka Svitava kolem,
vždyť také Ty jsi chtěl šířiti kolem sebe světlo a teplo,
podoben slunci, jež právě prorazilo mraky, aby vyzlatilo
Tvé lože poslední. Jako strom rozčísnutý božím poslem
za červnového poledne, byl jsi zlomen v mužném svém
létě, kdy pevně jsi našel pravé své životní poslání, kdy
Tvé práce počaly uchvacovati zralou svou dokonalostí,
a kdy jsme Tebe všichni nejplněji milovali pro dobrotu
a mužnost Tvého zlatého srdce.

Čtyřicet roků, které leží mezi Tvou kolébkou a Tvým
hrobem, znamená neustálý vzestup a požehnaný vývoj
silného a širokého ducha vědeckého, ale co jest ještě
podivuhodnější: souběžně s tímto silným a širokým duchem
rostla a mohutněla Tvá uvědomělá a činorodá vůle; tento
krásný soulad byl Tvou oprávněnou výsadou uprostřed
nás v1iech, byl Tvým duševním šlechtictvím. Proto
studium dějepisné, pro něž jsi tak záhy projevil vzácné
nadání, nikdy Tebe ne~dvádělo od života a od přítomnosti,