ným; dělalo úspěšnou politiku koloniální; císař Vilém II.,
přes komediantství svého imperátorského přehozu, byl
obecně uctíván, a komu se nelíbila jeho imperialistická
romantika, ten se od ní utíkal k mnohem
nebezpečnějšímu politickému realismu zbožněného Bismarcka.
Ladislav Hofman, jenž pracoval u Bismarckova
životopisce Maxe Lenze a sám nebyl, alespoň se začátku, málo
oslněn složitostí a přesností německé metody pracovní,
byl pruským imperialismem berlínského slohu přímo
zdrcen. Co v něm bylo chorobného, jemného, slabého,
to se zároveň podivovalo německé vůli k moci a zároveň
se jí obávalo; etické jeho svědomí bouřilo se proti
koncepci, že moc jest právo, a dovolávalo se humanity,
národní uvědomení české, procitlé nyní po období
experimentující mezinárodnosti, říkalo si stále s výčitkou:

Tua res, Gallia, agitur. Osvojil si příliš zorný úhel
pruský, ač se tomu bránil, podceňoval ostatní složky
evropské politiky více, než se slušelo na historika tak
vzdělaného; s hrůzou věřil, že není daleko ono evropské
s o I vet s a e cl u m, kdy německou zbraní se krvavě
rozhodne zítřek světa; nebral v počet ani Ruska ani Anglie
a nedovedl si představiti, že by Francie, jež se mu zdála
úpadkem, mohla vydržet německý útok.
Nejpesimističtější býval, když si uvědomil, že útok bude především
veden proti nám, neboť národ soudil skrze sebe, slabého
potomka oněch emigrantů z Hradecka, kteří na hřbitově
v Rixdorfě utonuli uprostřed nekonečného německého

v

more.

Paříž, která následovala po Berlíně, nedovedla ho
vyléčit z těchto obava chmur, zvláště když jediná osobnost,
která tam naň mocněji působila, Arnošt Denis, ukazovala
mu opět k možnosti blízké evropské konflagrace, v níž se
bude mezi Francií a Německem bojovati vlastně také
o náš český osud. Pařížští přátelé netušili, že Hofman
si odnášel z Berlína daleko silnější dojmy než z jejich
domova, který miloval láskou bez víry. A z okruhu

7°