chutnávače duší a povah, jejž ostatně poznáváme i z jeho
přiléhavých karakteristik historiografů, jako Lenze,
F. X. Krause, A. Sterna a Aularda.

Kritickému pohledu neujdou ani hranice dějepisného
umění Hofmanova. Soustředěn k obecným ideím, jež
určují tok dějin, zanedbává podmínek hmotných, hlavně
hospodářských; v krajním individualismu pomíjí
hromadných činitelů; málo poučen o právní vědě, nerozumí
dějinám ústavních forem, ani vývoji správnímu: na to
vše byl příliš idealistou staršího typu, často se zřejmými
sklony ideologickými. Dával přednost myšlenkovému
a psychologickému výkladu dějin před děním samým
a nepěstoval proto v sobě vlohu výpravnou, bez níž těžko
se obejde historik velkého slohu; v tom se shodoval se
svým českým učitelem, jenž stále po rankeovsku
povzbuzoval žáky, aby pátrali, jak se věci vlastně zběhly, ale
promíjel jim povinnost o tom vyprávěti. Což
neznamenalo také v literatuře impresionistické umění konec
epiky? Generace historiků, která dozrála po Hofmanově
smrti, šla již zcela jinými cestami, vyhýbajíc se jak
krajnos tem individualismu, tak jednostrannému přeceňování
prvku ideového v dějinách. V tom jsou zajedno Pekař
i Šusta, Krofta i Heidler, z nichž poslední se mně málem
zdá býti Hofmanovým úplným protinožcem: muž činu
proti snílkovi, mistr sporé a tuhé linie proti virtuosu
polostínu a temnosvitu, jasné poledne proti jitru plnému
par a písní, duch politický proti filosofu a básníku; jen
ta tragika nedožitých osudů, jenom předčasné hroby na
Moravě spojuji dva zástupce protilehlých směrů v našem
dějepise.

Dozrávaje vědecky, Ladislav Hofman hledal téma

, v " d" bV • hV 'hl k 1

umerne svemu na anI, a o e, po nIC z sa ,u azova a,

v I '1 h vV't' l' t v v lk I P I d

ze sve Sl y C ce zmen 1 na a ce znacne ve e. rvm na

hodil mu ještě jeho učitel, jenž si přál od svého
vyvoleného žáka uspokojivou odpověď na otázku, jak se
zrcadlila francouzská revoluce ve veřejném mínění své