proti nebezpečím cítění a smýšlení protestantského;
ukázalo se také v jeho pracích historických. Než Hofmanovy
deníky nejsou jenom vyznáním lásky a zpovědí svědomí,
nýbrž především zápisníkem ideí; dojmů, karakteťistik,
ironických nápadů pozorovatele a vnímatele zcela
bezprostředního a krajně bystrého; poznámky o knihách
a o lidech ukazují ke kritické schopnosti, která se často
zmocňuje intuitivně toho, čeho nemá mladý pisatel
nedoloženým ještě zkušeností a diskursivním úsudkem. Na
posledních stránkách Hofmanova deníku hasne tento
ohňostroj ducha, který vnímá, vykládá, ironisuje, a soudčí
i analytický dar Hofmanův obrací se skoro výhradně sám
proti sobě, někdy s tvrdou příkrostí, která připomíná
místy sebetrýznění v zápiscích Theerových ... připozdívá
se. Na konec mlhy pokryjí vše, jakýsi lkavý hlas
vzdáleného zvonu se tratí v dálce, hasna, umlkaje; ano, byl
to umíráček -

Do Prahy na universitní studie přišel devatenáctiletý
Ladislav Hofman na podzim roku 1895; pamatuji se
ještě dnes, jak slunná, zářiva, opojná byla ta jeseň, která
nás v Praze tenkráte uvítala a takřka polaskala. Praha,
velký kvas dojmů a podnětů, okouzlovala, ale také v
mladistvém růžolícím příchozím bylo kouzlo - svěží mladost,
která bývá ráda svedena a sama také svádí. Hofman
zvyšoval tento půvab koketerií duševní hry, maskující se
jménem renanovského diletantismu a stupňující názor
umělecký až k honosnému amoralismu, stavěnému na
odiv s lehounkou ironií. Nebylo v tom příliš· mnoho
nebezpečí, ježto velmi brzy bylo jasno, že Hofmana před
estétstvím zachrání jeho silná vášeň vědecká, daleko
přesahující intelektuální zvědavost studentů z prvních
ročníků. Filolog nezvykle sčetlý, jenž se hmoždil se
starofrancouzskými texty a učil přesné metodě duchovědné
u Gebauera, přestoupil záhy na historii, a zde jej čekala
velká událost jeho života, seznámení s Gollem. 1
odečteme-li mnoho vznětlivého a blouznivého, co žák vnášel

5 Čkm. 490-2.