lové sahají přes Prahu, Berlín a Paříž až do soumračných
dnů brněnských. Nejsou psány ani se stejným tempem,
ani se stejnou zevrubností, neboť v dobách mučivé a
neplodné sebeanalysy se stávají velice výmluvnými, aby
skoro nadobro zmlkaly v období vědecké tvořivosti. Hnutí
pokrokové žije v nich svěže a mladě, byť ne pokrokářsťví
celé, nýbrž jenom ze svých posledních fází, kdy obsah
politicky ustupoval již náplni literární, a kdy o mládež
akademickou počal zápasiti směr realistický, omezující
se dlouho na mladý učenecký svět. .. právě pro toto
křížení dvou současných a různorodých hnutí nemáme nad
Hofmanovy deníky dokumentů obsažnějších. Vznětlivý
jinoch horké krve a sensitivních čiv se ve svých
denících vždy zpovídá, žaluje na sebe, obviňuje se, ale více
než zpovědi najdeme v jeho zápiscích erotických vyznání,
která předmětům své touhy se neodvážil pověděti, a jež
proto musil svěřovati papíru. U Hofmana mají někdy
melancholické kouzlo jeho miláčka Musseta a jindy
koketní hru ironie macharovské, jak byla tehdy módou
mezi mládeží, ale občas se vrhá mladý student, jenž hřešil
více v myšlenkách než v životě, na svou erotiku s ostrými
zbraněmi analysy Bourgetovy, kochaje se vivisekcí svých
citů, velmi nestálých a často až sentimentálních. Jde-li
o úzkosti náboženské a mravní, béře se sám velice
pateticky a někdy až po masarykovsku přísně, jakoby na
důkaz, že nečetl svého Tolstého a Dostojevského nadarmo
a že nestudoval a nepřekládal francouzských moralistů
bez užitku. Zdá se, že byl hluboce nábožensky založen
a že osobního poměru k Bohu nikdy nepozbyl; zoufalé
hovory s Otcem na smrtelné posteli j sou u něho tak
opravdové, že vylučují možnost pouhé pózy neb stilisace.
Byl synem obce nábožensky velmi smíšené, a snad proto
si dovedl zachovati rodinné katolictví čistěji než jeho
druhové: pobyt v Hradci Králové, důvěrné studium
Mickiewicze a Renana, silný sklon ke kultuře románské
učinily žáka Vančurova a Masarykova velice resistentním