obrážející se v jeho dějinách, znamenal pro Hofmana
jednu vlastní duševní oblast, jejíž základní otázky a
problémy musil si sám řešiti, aby si zjednal vnitfll1
rovnováhu. I když zůstávalo toto vše prozatím ve stavu
mladistvého víření, příznačného pro stadium příprav, i když
myšlenkové bohatství ještě trpělo nedostatkem jednotící
kázně a půvabný subjektivismus často se poněkud
vyzývavě stavěl v cestu přesvědčivé předmětnosti, nemohlo
býti nejmenší pochybnosti o tom, že zde roste a zraje
vzácná osobnost historika, jenž, doroste a dozraje-li,
dospěje skladných koncepcí z novověkých dějin s
hlubokými výhledy filosofickými. Ovšem: doroste a
dozraje-li, neboť příliš brzy postavil krutý osud
Hofmanovy přátele před tento otazník.

Útlý Ladislav Hofman prozrazoval křehkým, skoro
dívčím půvabem drobného těla a výstražnými hektickými
růžičkami na tvářích phthisitika. P.ocházel z rodiny
souchotinářské, rychle vymírající, a ještě dříve než choroba
propukla i u něho, děsili se jeho druhové nepatrné odolnosti
proti škodlivým vlivům fysickým; byl mimosovitý. Když
počal churavěti, znepokojoval se sám žalostným
rozporem mezi velkými plány a slabými silami, a nejednou
vyvstala mu před očima duše hrozivá představa
předčasného konce, kterou pak zase dovedl zaplašiti buď
pracovní vášní neb zrádným optimismem souchotinářů. N
evěděl ani, že jeho chorobný stav tělesný jest mu stálou
mimovolnou inspirací, že z něho - stejně jako II jeho
současníka Karla Hlaváčka - vyvěrá jeho sensitivní
vznícenost, jeho smysl pro odstín a polotón, jeho dar
vychutnávati smutky, melancholie, bolestné krise života
i kultury. Zde byly nesporně skryty kořeny Hofmanovy
tragiky osobní.

Když nedlouho před svým předčasným zápasem
životním Ladislav Hofman odešel do Brna, uvědomil si ještě
jinou tragiku. Cítil se tu v cizím prostředí docela
nešťastným, ačkoliv měl pohodlný úřad a laskavého šéfa;