III. LADISLAV HOFMAN

Vzpomínková promluva v Umělecké besedě v Praze
na paměť 20. výročí smrti Hofmanovy r. 1928.

Když jsem před dvaceti lety, na samém sklonku října
roku 1903, přijížděl do Brna za svým těžce nemocným
přítelem Ladislavem Hofmanem, který tam ležel v
nemocnici u sv. Anny pod Špilberkem, věděl jsem, že
přicházím k poslednímu dějství tragedie, jejíž chmurný
závěr byl neodvratný. Mluvě kdysi o příbuzné smutné
události z naší blízkosti - a v našem pokolení bohužel
odcházelo předčasně tolik mladých, slibných duchů! ¨
užil Hofman výstižného slova: tragika nedožitých
o s u d ů; to byl základní motiv jeho života i skonu.
Příroda vyzbrojila ho vzácným nadáním učence, které
však doprovázela jemná umělecká vnímavost a pronikavý
dušezpytný bystrozrak; vedle darů intelektuálních
nechybělo ani vysoké posvěcení mravní: horoucí
entusiasmus pro duchovní statky a stále jej doprovázející
neúmorná pracovitost. Takto nadán, získal si Hofman
vzdělání neobyčejně rozsáhlé, které organisovaly na
universitě tři discipliny, filologie, dějepis a filosofie; i své
učitele uváděl v podiv šíří, rozmanitostí a hloubkou svých
vědomostí. Znal několik starých i moderních jazyků; byl
nevšedně sčetlý v literatuře básnické i naukové a to
způsobem, který umožňuje spojení filologické přesnosti
analytického rázu se syntetickým zřením filosofickým; jako
odborně školený historik, přistupující k projevům a
památkám lidského ducha s kritičností, uměl v dějinné
osobnosti dobře odlišiti podíl individuální od prvku
dobového a proto i zařaditi jednotlivce v logiku událostí.
Zajímal-li se pak v novověkých dějinách, kam se jeho
zájem zcela soustavně soustředil, zároveň o historii českou,
polskou, francouzskou a německou, nebyla v tom jenom
šíře; každý z těchto národů zvláštní svou psychologií,