i v ložnici, nad kolébkou i při zábavě. M. D. Rettigová
zosobňovala tento typus s podivuhodnou plností a s
jakousi jasnou a klidnou gracií; poklidný úsměv, rozšířený
na jejích všech podobiznách, zdá se ne odlučitelný od její
bytosti. A přece i ona měla své těžké a chmurné mládí,
z jehož smutklJ a nejistot musila si teprv vybojovati svůj
klid a svou moudrost. Dívčina kolísala mezi rozervaností
wertherskou a zbožnou sentimentalitou klášterní; osiřelá
dcera panského úředníka těžko se vpravovala do
stísněných hmotných poměrů; dospívající panna rozhodovala
se těžko mezi blouznivou láskou k zajímavému milenci
a mezi přátelstvím a úctou ke klidnému a poctivému
nápadníku, než se rozhodla pro tohoto; mladé manželství
jí přineslo ztrátu prvních dětí, těžkou chorobu mužovu,
nepříjemné těkání s místa na místo. Ale pak se jí choť
stal požehnáním, které ji provázelo po celý život. Tento
Jan Sudiprav Rettig byl jako úředník, vlastenec i
spisovatel muž stejně cenný i rozmilý, jenž nezaslouží úplného
zapomenutí.

On udělal ze své choti, kdysi· Magdalény Artmannové,
Češku Dobromilu Rettigovu, on ji povzbudil ke
spisovatelství, on ji uvedl do kruhu českých buditelů. Jako
spisovatelku ji počítáme k družině vlasteneckých autorů
královéhradeckého kraje, kteří měli dvě střediska, u
nakladatele Jana Hostivíta Pospíšila v Hradci, a na
dobřanské faře u roztomilého kněze Josefa Liboslava
Zieglera. Všichni měli do sebe cosi starodávně rokokového,
venkovští to opozdilci, kteří nechápali plně ještě
romantického hnutí. U všech proniká mravoučnost a didaktika,
záliba v přírodě, zdrobnělé a uměle sesti1isované
vlastenectví, poněkud naivní se stálÝm zdůrazňováním lásky
k zemi a k jazyku, ale bez hlubšího obsahu myšlenkového.
Tohoto druhu jsou i veškeré slovesné práce M. D.
Rettigové, v nichž jest dílem vychovatelkou, dílem epigonskou
následovnicí velkých mistrů, k jejichž slohu nepřidala
ani jediného samostatného rysu. Není opravdu mnoho